Odpověděla jsem:
„Žádný převod jsem nepotvrdila.“
Marek mi vzápětí zavolal.
„Jano, co se stalo?“
„Nic.“
„Jak to myslíš? Petr říkal, že je všechno vyřešené.“
„Petr rozhodl sám.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Poslouchej, opravdu teď procházím těžkým obdobím. Je to jen dočasné. Stroje prodám a všechno ti vrátím.“
„Kdy?“
„No…“
„V kterém měsíci?“
„Teď se to těžko odhaduje.“
„Tak mi podepiš uznání dluhu. Uveď částku i termín vrácení.“
Marek se zasmál.
„To myslíš vážně? Jaké uznání dluhu? Vždyť jsme rodina.“
Zavřela jsem oči.
Zase to slovo.
„Proč se tedy za rodinný dluh považuje jen tvůj úvěr, ale o mé hypotéce se nikdo nezajímá?“
Markův hlas okamžitě ztvrdl.
„Ty máš byt. Máš práci. Já jsem přišel o všechno.“
„Ten byt mi nikdo nedaroval.“
„Proboha, nemůžeš být tak vypočítavá.“
„Můžu. Zvlášť když už někdo rozdělil moje peníze beze mě.“
„Petr se za tebe zaručil.“
„Petr nemá právo ručit mými penězi.“
Marek si povzdechl.
„Takže je ti to prostě líto.“
„Ano. Je mi líto mých peněz, které jsem si vydělala.“
„Sobecká ženská.“
A zavěsil.
O pět minut později mi přišla zpráva od Petra:
„Nic neposílej a do ničeho se nepouštěj. Večer si promluvíme.“
Přečetla jsem si ji dvakrát.
Zvlášť první část.
Nic nepodnikej.
Jako bych byla zaměstnankyně, která porušila příkaz ředitele.
Vyfotila jsem si potvrzení o splátce hypotéky.
Potom jsem otevřela aplikaci a objednala na další ráno stěhovací vůz.
Petr se vrátil domů dřív než já.
Čekal v kuchyni.
„Kde jsou peníze?“
Položila jsem před něj bankovní potvrzení.
Přečetl si ho.
Pak ještě jednou.
„Poslala jsi je na hypotéku?“
„Ano.“
„Zruš to.“
„Nejde to.“
„Zavolej do banky!“
„Platba už byla provedena.“
Vyskočil ze židle.
„Ty vůbec chápeš, co jsi udělala?!“
„Zmenšila jsem svůj dluh.“
„Markovi zítra naroste penále!“
„Tak ať se s bankou domluví Marek.“
„Já jsem mu dal slovo!“
„Své slovo. Ne moje.“
Petr popadl potvrzení ze stolu.
„Jsme manželé!“
Vytáhla jsem předmanželskou smlouvu.
„Tady je dokument, na jehož podpisu jsi sám trval.“
Vrhl na papíry krátký pohled.
„Co s tím má smlouva společného?“
„Všechno. Když šlo o tvůj byt, tvůj podíl ve firmě a tvoje účty, požadoval jsi, aby se respektoval každý řádek.“
„Tohle je něco úplně jiného!“
„V čem?“
„Protože teď jde o rodinu!“
Usmála jsem se.
„Zajímavá rodina. Tvůj majetek je osobní. Moje peníze jsou společné.“
Petr zmlkl.
Viděla jsem, že to poprvé slyší zvenčí.
Přiznat si zřejmou pravdu pro něj však bylo příliš těžké.
„Smlouva se dá změnit,“ řekl nakonec.
„Dá.“
V obličeji se mu objevila naděje.
„Tak vidíš.“
„Pokud s tím souhlasí oba.“
Výraz mu ztuhl.
„Ty to nepodepíšeš?“
„Ne.“
Několik vteřin na mě jen mlčky hleděl.
Pak zavolal Markovi.
Rozhovor se během chvíle změnil v hádku.
Marek křičel, že ho Petr zradil a dostal do problémů.
Petr po něm požadoval, aby okamžitě snížil cenu strojů.
Marek odmítal prodat vybavení pod cenou.
„Tak odkud chceš ty peníze vzít?!“ vybuchl Petr.
Marek mu odsekl:
„Říkal jsi, že zaplatí Jana!“
Stála jsem ve dveřích kuchyně.
A právě tehdy mi definitivně došlo, že mě ani jeden z nich nepovažoval za účastnici rozhovoru.
Pro ně jsem byla řádek v tabulce.
Zdroj peněz.
Pohodlný doplněk k výplatní kartě.
Když hovor skončil, Petr položil telefon na stůl.
„Teď není spokojený nikdo.“
„Ale všechno je konečně poctivé.“
„Co tím chceš říct?“
Odešla jsem do ložnice a vytáhla kufr.
Petr šel za mnou.
„Kam jdeš?“
„Domů.“
„Vždyť jsi doma.“
„Ne.“
Otevřela jsem skříň.
„Můj domov je jinde.“
Obličej mu ztuhl.
Můj malý byt byl stále kompletně zařízený. Nikdy jsem ho nepronajala, protože jsem chtěla mít místo, které patří jen mně.
Petr se tomu často smál.
„Proč splácíš hypotéku za byt, ve kterém nikdo nebydlí?“
Teď jsem přesně věděla proč.
„Ty chceš odejít kvůli tomu, co se dnes stalo?“
„Ne.“
Skládala jsem oblečení do kufru.
„Neodcházím kvůli penězům.“
„Tak kvůli čemu?“
Otočila jsem se k němu.
„Kvůli tomu, že jsi tři měsíce mého života rozpočítal v tabulce a ani jednou ses mě nezeptal.“
Chtěl něco namítnout.
Nenechala jsem ho.
„Kvůli tomu, že jsi svému bratrovi slíbil moje peníze, jako kdyby byly tvoje. A také kvůli tomu, že když jsem odmítla, neomluvil ses. Místo toho jsi mi přikázal, abych nic nepodnikala.“
Petr se nervózně zasmál.
„Pár dní budeš bydlet sama a pak se vrátíš.“
„Ne.“
„Jano, přestaň dělat scénu.“
Ze složky jsem vytáhla ještě jeden papír.
„Žádost o rozvod je připravená.“
Přestal se usmívat.
„To nemyslíš vážně.“
„Zítra ji podám.“
„Kvůli sto padesáti tisícům?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Pořád si myslíš, že problém je v částce.“
Posadil se na okraj postele.
Poprvé za celý večer nevypadal rozzlobeně.
Vypadal zmateně.
„Chtěl jsem jen pomoct bratrovi.“
„Tak jsi mu měl pomoct ze svých peněz.“
„Já už skoro všechno dal.“
„Já vím.“
„A co jsem měl podle tebe dělat?“
„Zeptat se mě.“
Mlčel.
„Stačila jediná věta, Petře. ‚Jano, dostal jsem se do potíží. Můžeš mi pomoct?‘ A já bych o tom alespoň uvažovala.“
„A pomohla bys mi?“
„Na tom už teď nezáleží.“
Druhý den ráno přijeli stěhováci.
Odnášela jsem si pouze svoje věci.
Knihy.
Notebook.
Kávovar.