„Všechno přeháníš!“
„Možná. Ale odteď budu přehánět v jiném bytě.“
Zavěsila jsem.
Jana se na mě dívala s obdivem.
„Tak teď už je to opravdu šťastný den.“
Za dvacet minut volala Marie.
„Terezo! Co jsi to vyváděla?!“ ozvala se místo pozdravu.
„Dobrý večer, paní Nováková.“
„Jakýpak dobrý večer?! Petr je ve stresu! Já mám vysoký tlak! Ty chceš zničit celou rodinu?!“
„Jestli máte skutečně vysoký tlak, zavolejte lékaře.“
„Ty mi nebudeš nic přikazovat!“
„Tak proč mi voláte?“
„Abys se okamžitě vrátila domů a omluvila se manželovi!“
Podívala jsem se na Janu, která jen stěží zadržovala smích.
„Paní Nováková, dnes mi bylo třiatřicet.“
„No a?“
„Nic. Jen poprvé po mnoha letech trávím svůj den s lidmi, kteří mají radost, když jsem šťastná.“
„Komu budeš potřebná bez našeho Petra?“
Klidně jsem odpověděla:
„Především sama sobě.“
A hovor ukončila.
Následující den Petr nějak zjistil adresu mého nového bytu.
Když zazvonil, podívala jsem se kukátkem a spatřila ho stát přede dveřmi.
V ruce držel kytici růží.
Stejnou kytici, na kterou jsem čekala celé roky.
Otevřela jsem, ale dovnitř jsem ho nepustila.
„Terezo, musíme si promluvit.“
„Tak mluv.“
Podíval se přes mé rameno.
„Ty tady vážně bydlíš?“
„Ano.“
„Vždyť tu skoro nic není!“
„Ale je tu klid.“
Podal mi květiny.
„Dodatečně všechno nejlepší.“
Kytici jsem nepřijala.
„Děkuji.“
„Ani květiny si nevezmeš?“
„Petře, květiny jsou hezké. Ale sedm let lhostejnosti nespraví.“
Chvíli mlčel.
„Máma se moc trápí.“
A já se nečekaně rozesmála.
Ne vztekem.
Spíš nad absurdností celé situace.
„Petře, slyšíš se? Přišel jsi získat zpátky svou ženu a jako první mi říkáš, co cítí tvoje matka.“
Zamračil se.
„Ona je přece také rodina!“
„Jistě. Ale napadlo tě někdy, že i já mám city?“
Sklopil oči.
„Nenapadlo mě, že opravdu odejdeš.“
„Právě. Nenapadlo.“
Několik vteřin jsme mlčeli.
Potom se zeptal:
„Takže se chceš rozvést?“
„Ano.“
„A co náš byt?“
„Majetkové otázky vyřešíme podle zákona. Právník už připravuje dokumenty.“
Jeho tvář se změnila.
„Máma říká, že mě chceš nechat úplně bez ničeho.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechci tě nechat bez ničeho, Petře. Jen už nechci dál nechávat samu sebe bez všeho.“
Ještě několik minut stál na prahu.
Snažil se mluvit o minulosti.
O tom, jak nám kdysi bylo dobře.
O tom, že se přece hádají všichni manželé.
Já už ale rozuměla jedné podstatné věci.
Láska někdy nekončí ve chvíli, kdy si lidé přestanou říkat krásná slova.
Končí mnohem dřív.
Ve chvíli, kdy jednomu z nich začne být úplně jedno, jestli je ten druhý šťastný.
Petr odešel.
Kytici si odnesl s sebou.
Uplynul týden.
Postupně jsem si zařizovala byt.
Koupila jsem postel s měkkým čelem, bílé závěsy, malou pohovku a kulatý kuchyňský stůl.
Na balkon jsem postavila dva květináče s muškáty.
Každá drobnost mi přinášela nečekanou radost.
Nikdo se neptal, proč potřebuji další lampu.
Nikdo se nezlobil, že jsem koupila nové hrnky.
Nikdo nevyžadoval, abych barvu ručníků předem schválila s jeho matkou.
Jednoho večera někdo zaklepal na dveře.
Na chodbě stál muž kolem pětatřiceti let.
Byl vysoký, měl brýle a v ruce papírovou tašku.
„Dobrý večer. Jmenuji se Martin, bydlím o patro níž. Myslím, že jsme se viděli u výtahu.“
„Dobrý večer.“
„Máme tu takovou malou tradici. Když se někdo nastěhuje, sousedé mu přinesou něco ke kávě.“
Podal mi tašku.
Uvnitř byla káva a sušenky.
„To je od vás milé,“ usmála jsem se.
„Doufám, že si nemyslíte, že se vnucuji.“
„Vůbec ne.“
Už se chystal odejít, když jsem náhle řekla:
„Zrovna mám druhý šálek. Dáte si kávu?“
Martin se zasmál.
„Velmi rád.“
Seděli jsme spolu téměř dvě hodiny.
Ukázalo se, že je architekt.
Měl rád staré filmy, procházky podél řeky a domácí koláče.
Ale především uměl naslouchat.
Když jsem mluvila o své práci, ptal se.
Neskákal mi do řeči.
Nezlehčoval moje úspěchy.
Neotáčel rozhovor k vlastním problémům.
Najednou mě napadlo něco zvláštního.
Může být obyčejná lidská pozornost opravdu tak vzácným darem?
Když Martin odcházel, řekl:
„Jestli budete chtít, mohli bychom se v sobotu projít podél řeky. Ráno je tam nádherně.“
Usmála jsem se.
„Uvidíme.“
A poprvé po dlouhé době to nebylo zdvořilé odmítnutí.
Uplynul měsíc.
Petr už mi nevolal každý den.
Marie se mě ještě několikrát snažila přesvědčit, že ničím rodinu.
Později začala společným známým vyprávět, že jsem odešla za jiným mužem.
Jana se rozčilovala.
„Terezo, musíš všem říct, jak to doopravdy bylo!“
Mně už se ale nechtělo nic vysvětlovat.
Ať si lidé myslí, co chtějí.
Ti, kteří mě opravdu znali, pravdu chápali i bez mého obhajování.
Rozvod i majetkové vypořádání řešili právníci.
Já pracovala, zařizovala si byt a učila se necítit provinile za vlastní klid.
O víkendech jsme se s Martinem občas procházeli.
Chodili jsme do malých kaváren.
Bavili se o knihách a architektuře.
Nikdy na mě netlačil.
A já také ne.
Nepotřebovala jsem nového muže, abych dokázala, že za něco stojím.
Nejdřív jsem se chtěla naučit být šťastná sama.
Jednoho večera mi Petr poslal dlouhou zprávu: