„Marie, ten byt patří mně,“ připomněla klidně. „Dostala jsem ho po babičce. Jsou tam všechny moje věci. Je to můj domov.“
„Ale kdo tvrdí opak?“ mávla rukou Marie. „Nikdo přece neříká, že se ho máš vzdát navždy. Mluvím nanejvýš o třech nebo čtyřech měsících. Lucie si najde práci, trochu se vzpamatuje a potom si pronajme vlastní bydlení.“
„A co když se za čtyři měsíce nic nezmění?“
„Změní se to určitě. Lucie není žádný lenoch. Jakmile najde slušnou práci, všechno se začne řešit.“
Klára neodpověděla.
Celý návrh jí připadal natolik absurdní, že chvíli nevěděla, jak na něj reagovat.
Majitelka bytu měla odejít ze svého domova jen proto, že někomu jinému by se v něm žilo pohodlněji.
„Vím, že tě žádám o něco neobvyklého,“ pokračovala Marie. „Ale jsme rodina. A v rodině si lidé pomáhají. Lucie se dostala do velmi těžké situace a děti se tísní. Vy s Petrem jí přitom můžete skutečně pomoct.“
„Proč bych se měla stěhovat právě já?“
„Protože pro tebe je to jednodušší.“
„V čem?“
„Jsi dospělá žena, zvykneš si. Malé děti ale potřebují stabilitu. A většinu dne stejně nejsi doma.“
Klára se sotva ubránila trpkému úsměvu.
Takže o svůj klid a pohodlí měla přijít právě proto, že tvrdě pracovala.
„A co na to Petr?“
Marie přikývla.
„S ním už jsem mluvila. Souhlasí. Chápe, že sestře teď musí pomoct.“
Teprve v tu chvíli Kláře došlo, jak vážná situace je.
Petr už souhlasil s tím, že bude rozhodovat o bytu, který mu vůbec nepatřil.
A svou ženu se přitom neobtěžoval zeptat.
„Musím si to promyslet,“ řekla Klára.
„Samozřejmě, promysli si to,“ souhlasila Marie až příliš snadno. „Ale pokud možno rychle. Lucie naléhavě potřebuje vědět, kde bude bydlet.“
Právě tehdy se v zámku otočil klíč.
Petr se vrátil domů.
Vešel do kuchyně, políbil manželku, pozdravil matku a téměř okamžitě se zeptal:
„Máma už ti řekla o Lucii?“
„Řekla.“
„Tak to je skvělé. Pomůžeme jí, ne?“
Řekl to tak samozřejmě, jako by navrhoval odvézt sestře pár tašek s nákupem nebo jí darovat starou skříň.
Klára si ho pozorně prohlédla.
„Petře, tohle je docela závažná věc.“
„Co je na tom závažného?“ podivil se. „Lucie má dvě děti a nemá kde bydlet. Můžeme jí přece pomoct.“
„Ne my. Ty navrhuješ, abych odešla ze svého bytu.“
„Proč to hned stavíš takhle?“ zamračil se Petr. „Nejde o to, abys odešla navždy. Jen dočasně budeš u mámy.“
„A Lucie bude bydlet tady?“
„Ano.“
„I s dětmi?“
„Samozřejmě.“
„A ty?“
Petr na okamžik zaváhal.
„Uvidíme. Možná budu zatím taky u mámy, nebo budu pomáhat tady.“
Klára cítila, že celá situace začíná být čím dál podivnější.
„A kde přesně mám u Marie spát?“
Tchyně se okamžitě zapojila.
„Mám přece pohodlné rozkládací lehátko!“
Klára se na ni zadívala.
„Rozkládací lehátko?“
„Ano, je opravdu pohodlné. Postavíme ho v pokoji, místa tam bude dost.“
Klára si v duchu představila, jak se po deseti hodinách práce vrací do jednopokojového bytu tchyně a uléhá na rozkládací lehátko vedle skříně.
Po její vlastní tiché ložnici působila už samotná představa jako výsměch.
„Opravdu si to musím promyslet,“ zopakovala.
„Tak přemýšlej,“ řekl Petr. „Jenže Lucie nemůže čekat dlouho.“
„Nemohla by si pronajmout nějaký byt?“
„Za co?“ vložila se do toho Marie. „Nemá zatím práci ani výživné. Proč vyhazovat peníze za nájem, když má rodina volné místo?“
„Můžu jí alespoň na začátku finančně pomoct.“
Marie nespokojeně sevřela rty.
„To není totéž. Peníze jsou jedna věc, ale skutečná pomoc vypadá jinak. Rodina si přece pomáhá doopravdy.“
Klára pochopila, že se dostali do slepé uličky.
Pro Petra i jeho matku už bylo všechno rozhodnuto.
Jakýkoli její nesouhlas automaticky znamenal sobectví.
Když Marie odešla, zůstala Klára v kuchyni sama s manželem.
„Opravdu ti připadá normální, že mám opustit vlastní byt?“
Petr si povzdechl.
„Zase všechno překrucuješ.“
„Co přesně překrucuji?“
„Nikdo tě nevyhazuje. Mluvíme o dočasném přestěhování.“
„Z mého bytu.“
„Protože Lucie ho se dvěma dětmi potřebuje víc.“
„A já po práci potřebuji ticho, normální postel a možnost být doma ve svém.“
„U mámy je také klid.“
Klára se na něj podívala téměř nevěřícně.
„Petře, ten byt je můj.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi souhlasil, že ho přenecháš sestře, aniž by ses mě zeptal?“
Petr podrážděně mávl rukou.
„Protože jsme rodina. Příbuzným se pomáhá.“
„Pomáhat se dá různými způsoby.“
„Jistě. Ale tohle je teď nejjednodušší řešení.“
Klára pochopila, že další hádka nikam nepovede.
Následující večer se vracela domů ještě vyčerpanější než obvykle.
Jakmile otevřela dveře, všimla si v předsíni cizích tašek.
Na věšáku visely dětské bundy.
U stěny stálo několik krabic.
Z obývacího pokoje se ozýval dětský smích.
Klára pomalu vešla dál.
Na pohovce seděla Lucie a na klíně držela Terezu.
Matěj byl na podlaze obklopený autíčky.
Po místnosti už byly rozmístěné tašky, hračky a krabice s oblečením.
Vypadalo to, jako by nepřišli na návštěvu, ale skutečně se nastěhovali.
„Ahoj, Kláro!“ zvolala Lucie radostně. „Moc ti děkuju. Máma říkala, že jsi souhlasila a pomůžeš nám.“
Klára na ni několik vteřin mlčky hleděla.