Ten večer se zdál nekonečný.
Po návratu domů se Tereza zamkla v koupelně a dlouho plakala. Přitiskla si ručník k ústům, aby ji Marek náhodou neslyšel.
Potom si opláchla obličej studenou vodou a šla spát.
Ráno mu však připravila snídani, před odchodem ho políbila a popřála mu hezký den.
Stále se držela vzpomínek.
Vzpomínek na Marka, jaký býval v prvním roce jejich vztahu.
Všímavý.
Starostlivý.
Uctivý.
Tereza věřila, že původního Marka dokáže přivést zpátky, když bude dost trpělivá, chápavá a milující.
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou.
Byl obyčejný úterní večer. Tereza seděla v kuchyni a opravovala sešity. Marek byl v obývacím pokoji, měl před sebou notebook a telefonoval s jedním z klientů.
Když hovor skončil, zavolal:
— Terezo, přines mi telefon! Je v ložnici na nočním stolku!
Tereza odložila propisku a vydala se do ložnice.
Telefon ležel přesně tam, kam Marek řekl.
Obrazovka byla odemčená.
Světélkovala na ní otevřená konverzace.
Jméno: Veronika.
Tereza opravdu neměla v úmyslu číst cizí zprávy.
Její pohled se však sám zastavil na posledním řádku:
„Chybíš mi. Kdy se zase uvidíme? Chci tě.“
Pod tím byla Markova odpověď:
„Zítra večer. Přijeď v osm.“
Tereza zůstala stát s telefonem v ruce.
Několik vteřin pouze zírala na displej.
Pak prstem posunula konverzaci výš.
Zprávy byly natolik otevřené, že nebylo možné dál pochybovat.
Trvaly už přibližně pět měsíců.
Možná ještě déle.
Schůzky.
Lichotky.
Sliby.
Celý druhý život, který existoval souběžně s jejich manželstvím.
Tereze se rozklepaly ruce.
Pomalu vyšla z ložnice a vrátila se do obývacího pokoje.
Marek seděl před notebookem.
Tereza mu podala telefon.
— Kdo je ta žena? — zeptala se tiše.
Marek přístroj převzal a podíval se na obrazovku.
Na okamžik se mu v obličeji objevil zmatek.
Vzápětí ho však vystřídalo podráždění.
— Ty mi čteš zprávy? To už jsi se úplně zbláznila? To je moje soukromí!
— Kdo je. Ta. Žena? — zopakovala Tereza, tentokrát mnohem pevnějším hlasem.
— Nikdo! Jen známá! Zase děláš problém z ničeho!
— Marku, všechno jsem viděla. Nelži mi.
Marek prudce vstal z pohovky a odhodil telefon na stůl.
— A co teď? Uděláš scénu? Začneš brečet?
— Proč? — Tereza cítila, jak se v ní zvedá něco horkého, co v sobě příliš dlouho dusila. — Proč se ke mně takhle chováš?
— Protože jsi nudná! — vybuchl Marek a už se ani nesnažil ovládat. — Pořád jen škola a sešity! Jsi pořád unavená, pořád máš něco na práci! S tebou se nedá normálně trávit čas! Neustále ty svoje rady a učitelské moralizování!
— Já pracuju! — Tereza poprvé po dlouhé době zvýšila hlas. — Snažím se! Dělám všechno pro to, aby ti bylo dobře! Vařím, uklízím, stojím při tobě! A ty mě podvádíš a ještě mě obviňuješ?!
— Už mě prostě nebavíš! — Marek k ní přistoupil a ve tváři se mu zračil vztek. — Nebaví mě předstírat, že vůbec za něco stojíš! Učitelka za pětadvacet tisíc! Bydlíš v mém bytě, jezdíš na dovolené za moje peníze a nosíš oblečení, které platím já!
— Nikdy jsem tě o nic nežádala! — Tereza měla bolestí a zuřivostí pocit, že nemůže dýchat. — Vždycky jsem pracovala, vždycky…
— Sbal si věci, — přerušil ji Marek chladně. — A vypadni z mého bytu.
Tereza ztuhla.
Několik vteřin před ním jen stála, jako by nedokázala pochopit význam jeho slov.
— Cože?
— Slyšela jsi mě dobře. Sbal si věci a odejdi. Už tě nechci vidět.
Marek však tím neskončil.
Slova z něj padala jedno za druhým a každé zraňovalo víc než to předchozí:
— Beze mě nejsi nikdo, chápeš? Z toho svého platu si nepronajmeš ani pořádný pokoj! Budeš se tísnit v nějaké díře na kraji města! Takových jako ty jsou stovky! Šedých, nudných učitelek! Já si za týden najdu jinou!
Tereza před ním mlčky stála.
A cítila, jak v ní pomalu umírá něco důležitého.
Nebyla to však láska.
Umírala iluze.
Iluze, že tenhle muž pro ni kdysi představoval oporu.
Rodinu.
Nejbližšího člověka.
Marek se podíval na její tvář a zasmál se:
— Ty neumíš ani pořádně plakat! Stojíš jako socha! Tak se sbal! Nebo si snad myslíš, že si to rozmyslím? Na to zapomeň!
Tereza se otočila a vešla do ložnice.
Ze skříně vytáhla velkou tašku a začala do ní skládat věci.
Džíny.
Svetr.
Spodní prádlo.
Doklady ze zásuvky.
Zarámovanou fotografii rodičů, kterou jí matka darovala k narozeninám.
Marek celou dobu stál ve dveřích opřený o zárubeň a dál mluvil:
— Uvidíš, že se za týden sama vrátíš po kolenou. Budeš mě prosit, abych tě přijal zpátky. A já si ještě rozmyslím, jestli tě vůbec potřebuju.
Tereza tašku zapnula.
Sundala z věšáku bundu.
Prošla kolem Marka do předsíně.
Obula se.
Položila ruku na kliku.
— Tak utíkej k mamince! — zavolal za ní Marek. — Jen nezapomeň nechat klíče!
Tereza beze slova sundala klíče a položila je na skříňku u dveří.
Otevřela.
Vyšla ven.
A dveře za sebou tiše zavřela.
Bez bouchnutí.
Na chodbě několik vteřin jen stála.
Potom vytáhla telefon a zavolala si taxi.
Jako adresu uvedla rodičovský byt na okraji města, kde bydleli Hana a Josef.
Byl to obyčejný dvoupokojový byt v panelovém domě.
Auto přijelo asi za deset minut.
Tereza si sedla na zadní sedadlo a položila tašku vedle sebe.