Vtom tiše zavrzaly dveře a do kuchyně vešla Anička. Bledá, křehká, v dlouhé noční košilce, s velkýma opatrnýma očima, zůstala stát na prahu a zkoumala neznámého muže. Markéta se okamžitě napjala, připravená dceru každou vteřinu popadnout a odvést zpět do pokoje. Jenže holčička nekřičela a ani se nerozplakala.
Pomalu přišla blíž a k hrudi tiskla starého plyšového králíka s utrženým ouškem. Chvíli váhala. Pak hračku Pavlovi podala.
Muž znehybněl. Opatrně vzal králíka třesoucími se prsty, jako by se dotýkal něčeho nesmírně cenného. Za okamžik se mu rozechvěla ramena a po tváři mu začaly stékat slzy. Plakal beze zvuku, ale tak hořce, jako by dětské gesto prorazilo v jeho nitru zeď zapomnění. Pavel si svou minulost nepamatoval, ale někde hluboko se ozvala bolest z něčeho zásadního — ztráty, které nedokázal dát jméno.
Když se trochu najedl a promrzlé tělo začalo povolovat, Markéta mu rozložila na chodbě u radiátoru starou, ale čistou deku, přinesla polštář a beze slov ukázala, kde si může lehnout. V duchu si rozhodla, že ráno ho odvede do charitní noclehárny u kostela, kde lidem bez domova dávají teplé jídlo a místo na přespání.
Pak zavřela dveře ložnice na zástrčku a dlouho ležela s otevřenýma očima. Naslouchala každému zašustění za stěnou, v ruce svírala telefon a znovu a znovu se pokoušela přesvědčit sama sebe, že udělala správnou věc.
Lednová vánice dál narážela do oken a kvílela nad střechami malého města. Mráz sílil, jako by se sama noc rozhodla vyzkoušet, kolik milosrdenství v lidech ještě zbylo. Venku už skoro nikdo nebyl: auta se ztrácela pod sněhem, pouliční lampy svítily matně a vítr hnal dvory ledový prach. V takovém počasí každý zavíral dveře pevněji a snažil se myslet hlavně na vlastní teplo a bezpečí.
Ještě před několika hodinami se Pavel těmi ulicemi vlekl, necítil prsty a sotva rozeznával cestu před sebou. Nevěděl, kam má jít, netušil, kým kdysi byl, a nemohl si ani říct o pomoc. Jeho tělo si pamatovalo chlad, hlad a rány, zatímco vědomí drželo jen prázdnotu. Po nehodě se jeho život změnil v nekonečné bloudění: cizí nádraží, sklepy, náhodné drobné, hrubé nadávky a dveře, které se zavíraly přímo před jeho obličejem.
Zkoušel se schovat ve vchodech znovu a znovu. Všude ho však vítali stejně: podezřením, strachem, odporem. Někdo křičel, že páchne. Jiný mu nařizoval, ať okamžitě vypadne. Někdo do něj strčil tak silně, že dopadl na schody a dlouho se nemohl zvednout. Lidé v něm viděli hrozbu, špínu, potíž — jen málokdo v něm dokázal spatřit člověka.
Až v oprýskaném paneláku v pátém patře se stalo něco, v co už nedoufal. Dveře se neotevřely proto, aby ho poslaly zpátky do mrazu, ale aby ho pustily dovnitř. Markéta sama nevěděla, kde se v ní ta odvaha vzala. Bála se. V bytě spala nemocná dcera, peněz bylo málo a sil ještě méně. Jenže nechat člověka zemřít pár kroků od vlastního prahu nedokázala.
Teď ležel na chodbě u radiátoru, přikrytý dekou, a poprvé po dlouhé době se netřásl zimou. Spánek k němu přišel těžký a neklidný. Ve snech se míhaly útržky obrazů: bílé stěny, ostré světlo, cizí hlasy, dětský smích, pach dezinfekce, krev na sněhu. Občas sebou trhl, ale neprobudil se.
Ráno Markétu vytrhly ze spánku podivné kovové zvuky. Prudce se posadila na posteli. Srdce se jí rozbušilo. První myšlenka byla děsivá: cizinec něco hledá, rozebírá, krade. Snažila se nedělat hluk, vzala z nočního stolku těžkou knihu a opatrně pootevřela dveře.
Jenže v kuchyni se nedělo nic z toho, čeho se bála.
Pavel klečel u dřezu a opravoval starý kohoutek, který už půl roku odkapával a přiváděl Markétu k zoufalství. Vedle něj leželo pečlivě srovnané nářadí, které našel v komoře. Všechno nádobí bylo umyté, hrnky stály na policích, stůl byl otřený. Muž pracoval soustředěně a jistě, jako by podobnou práci nedělal poprvé.
Když Markétu zahlédl, rychle se narovnal. V očích mu probleskl strach — jako by čekal, že ho teď zase vyženou. Potom ukázal na kohoutek, na kuchyňskou skříňku se zkřivenými dvířky, na starý přímotop v rohu a posunky ji požádal, aby směl zůstat aspoň ještě chvíli. Mluvit nedokázal, a přesto bylo všechno jasné: chtěl se za dobro odvděčit prací.
Markéta na něj dlouho hleděla. Odmítnout ho nedokázala.
Tak se v jejich malém bytě objevil mlčenlivý pomocník. Pavel nezabíral skoro žádné místo, jedl málo a nikdy si o nic neříkal. Zato během několika dnů opravil kuchyňskou skříňku, dotáhl panty u dveří, zprovoznil přímotop a dokonce se pustil do staré zásuvky, které se Markéta bála jen dotknout. Všechno dělal klidně, přesně a bez zbytečných pohybů.
Anička si na něj zvykla rychle. Nejprve ho pozorovala zpoza dveří, potom mu začala nosit pastelky, hračky a svoje obrázky. Pavel ji poslouchal mlčky, ale tak pozorně, že holčička brzy přestala vnímat jeho ticho jako něco zvláštního. Vyřezal jí ze dřeva malá zvířátka: lišku, medvídka a králíka s dlouhýma ušima. Anička se smála a říkala, že strýček Pavel má „hodné ruce“.