Karel těžce vydechl.
— Petr je můj syn. Nemůžu jen tak zničit jeho život.
Hořce jsem se usmál.
— Takže Klářin život zničit může?
Petr ke mně prudce vykročil.
— Dávej si pozor na to, co říkáš.
Zůstal jsem stát na místě.
— A ty si dávej pozor na to, co děláš rukama.
Už otevíral ústa, aby mi odpověděl, ale Karel ho nečekaně zarazil.
— Petře, dost.
Tehdy jsem si všiml něčeho podivného.
Karel už nevypadal podrážděně.
Vypadal vyděšeně.
Vtom se na stole rozechvěl Petrův telefon.
Petr se podíval na displej a jeho výraz se okamžitě změnil.
— Kdo volá? — zeptal jsem se.
— Nikdo.
Telefon začal zvonit znovu.
Petr hovor rychle odmítl.
O chvíli později přišla zpráva.
Přečetl si ji — a poprvé za celý večer jsem viděl, jak z něj mizí sebejistota.
Podařilo se mi zahlédnout jediný řádek:
„Jestli se Jan dozví pravdu, skončíte všichni.“
Pomalu jsem zvedl oči.
— Petře… kdo ti to napsal?
Kapitola 3. Tajemství ukryté za sedmi zámky
Petr si okamžitě strčil telefon do kapsy.
Příliš rychle.
Bylo mi jasné, že ta zpráva přímo souvisí se vším, co se před námi odehrávalo.
— Dej mi ten telefon, — přikázal jsem.
— Nejsi nikdo, kdo by mi mohl rozkazovat.
— To je pravda. Ale jsem otcem ženy, kterou jsi před několika minutami násilím táhl chodbou.
— Tati, nech toho, — požádala mě Klára tiše.
Otočil jsem se k ní.
— Ne, holčičko. Právě teď je to potřeba.
Karel se těžce sesunul na židli.
Během několika minut jako by zestárl o deset let.
— Jane, vůbec netušíš, jak složité to je.
— Tak mi to vysvětli.
Nadále mlčel.
Přistoupil jsem blíž.
— Co se ve skutečnosti stalo?
— Po tom požáru… — začal konečně. — Nepřijal jsem vás tady jen proto, že Alena je moje příbuzná.
Zamračil jsem se.
— Co tím chceš říct?
Karel se podíval na Petra.
Ten okamžitě odvrátil zrak.
— V den, kdy váš dům shořel, byl Petr někde poblíž.
Uvnitř mě zamrazilo.
— Cože jsi řekl?
Klára přestala plakat.
— Tati…
— Nepřerušuj ho. Ať to dokončí.
Karel polkl.
— Ten večer se Petr u vašeho domu zastavil. Chtěl si odnést nějaké dokumenty a několik věcí.
— Jaké dokumenty?
Karel znovu zmlkl.
Už jsem cítil, že se za tím skrývá něco mnohem vážnějšího než obyčejný rodinný konflikt.
— Proč nám Petr nikdy neřekl, že tam byl?
— Protože dostal strach.
— Z čeho?
Karel se mi konečně podíval přímo do očí.
— Že se někdo začne příčinou požáru zabývat mnohem důkladněji.
Před očima se mi znovu objevil náš ohořelý dům. Černé stěny, pach kouře, roztavené elektrické kabely.
Oficiálně tehdy jako příčinu uvedli zkrat.
Najednou jsem si však vzpomněl na elektrikáře, který trosky prohlížel.
Tehdy pronesl zvláštní větu:
„Tady se to rozhořelo až podezřele rychle.“
V té chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost.
Teď mi však jeho slova zněla v hlavě úplně jinak.
— To Petr zapálil náš dům?
— Ne! — vykřikl Karel příliš prudce.
Dokonce i jemu samotnému zněla jeho odpověď nejspíš nevěrohodně.
Petr vyskočil ze židle.
— Přestaňte s těmi nesmysly! Nic jsem nezapálil!
— Tak proč tě vyšetřování tolik děsí?
Nenašel žádnou odpověď.
A potom Klára nečekaně řekla:
— Tati, něco vím.
Otočil jsem se k ní.
— Co?
Z kapsy vytáhla malý flash disk.
— Našla jsem to.
— Kde?
— V Petrově autě.
Petr v jediném okamžiku zbledl.
— Kláro, okamžitě mi to vrať.
Pevně sevřela flash disk v dlani.
— Ne.
Natáhl jsem ruku a dcera mi ho podala.
— Co na něm je?
Klára se na mě podívala s takovým strachem, až mě zamrazilo.
— Nahrávka.
— Jaká nahrávka?
— Rozhovor Petra s Karlem. Mluvili o našem domě několik dní před požárem.
V pokoji se znovu rozhostilo naprosté ticho.
Bylo slyšet pouze pravidelné tikání nástěnných hodin.
Podíval jsem se na Karla.
— Je to pravda?
Sklonil hlavu.
Petr se však najednou usmál.
Tentokrát už v tom úsměvu nebyla ani stopa opilosti.
Byl chladný a prázdný.
— Pusť to, Jane.
Zapojil jsem flash disk do notebooku.
Prvních několik vteřin se z reproduktorů ozývalo jen šumění.
Potom promluvil Karlův hlas:
— Jestli zjistí, že ty dokumenty zůstaly tam, všechno se zhroutí.
Znehybněl jsem.
Pak se ozval Petr:
— Tak ať ten dům shoří.
Klára si zakryla ústa rukou.
Alena vyděšeně vykřikla.
A já konečně pochopil to nejdůležitější.
Náš dům možná nezničila vadná elektroinstalace.
A člověk, kterého jsem po mnoho let nazýval zetěm, nejspíš od začátku přesně věděl, proč k požáru došlo.
Kapitola 4. Pravda horší než samotný požár
Několik vteřin jsem ze sebe nedokázal dostat jediné slovo.
V domě bylo takové ticho, že i hučení staré lednice v kuchyni působilo nesnesitelně hlasitě.
Stiskl jsem přehrávání znovu.
— Tak ať ten dům shoří, — zopakoval Petrův hlas.
Pomalu jsem se na něj podíval.
— Co bylo v našem domě?
Petr mlčel.
Karel si zakryl obličej dlaněmi.
A právě tehdy mi došlo, že ještě horší než to, co jsme slyšeli, je pravda, kterou se stále báli vyslovit.
— Dokumenty, — vydechl Karel. — Měli jste tam jednu složku.
— S čím?
— Listiny k pozemku. A několik smluv, které s tím pozemkem souvisely.
Začalo mi bušit ve spáncích.
Po požáru zůstával pozemek téměř jediným cenným majetkem, který nám ještě patřil. Kdyby důležité listiny zmizely, jen těžko bychom dokazovali svá vlastnická práva.