„Takže mě ještě i sleduje?“
„Odpověz mi.“
Přešla k oknu.
„Je to právník.“
„Jak se jmenuje?“
„Tomáš.“
„Tomáš kdo?“
Otočila se ke mně.
„Novák.“
„Proč se s ním scházíš beze mě?“
„Protože připravuju dokumenty.“
„Jaké dokumenty?“
Podrážděně si povzdechla.
„Vladimíre, ty samé, o kterých jsme mluvili snad stokrát. Dědictví, plné moci, tvoje účty a firma. Pořád všechno odkládáš.“
Její vysvětlení znělo rozumně.
Až příliš rozumně.
„A zítra mám něco podepsat?“
Klára se usmála.
„Ano.“
„Co?“
„Obyčejnou plnou moc.“
„Ráno mi ji ukážeš.“
Úsměv jí ztuhl.
„Samozřejmě.“
Políbila mě na tvář.
„Jen nedovol, aby cizí lidé zničili naše manželství.“
Pak odešla.
Počkal jsem, dokud její kroky neutichly. Zamkl jsem pracovnu a náhle si vzpomněl na slova své dcery, která pronesla ještě před svatbou:
„Tati, znáš ji teprve pár měsíců.“
Tehdy mě to rozzlobilo.
Měl jsem pocit, že děti jednoduše nedokážou přijmout, že jejich stárnoucí otec znovu našel štěstí.
Otevřel jsem diář a velkými písmeny si napsal:
NIC NEPODEPISOVAT.
Potom jsem přešel k trezoru.
Potřeboval jsem se podívat na své dokumenty.
Klíč jsem měl u sebe.
Kód jsem znal jen já.
Trezor se otevřel.
Procházel jsem jednotlivé složky.
Nemovitosti.
Firma.
Pojištění.
Závěť…
Znehybněl jsem.
Obálka byla pryč.
Ta, v níž jsem měl uloženou kopii své poslední závěti.
Ještě před několika hodinami jsem ji tam jasně viděl.
Znamenalo to, že někdo trezor otevřel.
A po mnoha letech jsem se poprvé cítil bezmocný ve vlastním domě.
Kapitola 3. Muž, který podle mě neexistoval
Do rána jsem téměř nezamhouřil oko.
V hlavě mi stále dokola zněly stejné věty:
„Zbývá už jen pár dní.“
„Po snídani podepíše poslední věc.“
Zmizelá závěť.
Cizí muž po boku Kláry.
Dokumenty.
Krátce po páté ráno se z přízemí ozval tichý hluk.
Posadil jsem se na posteli.
O chvíli později jsem zaslechl, jak se otevřely domovní dveře.
Někdo vešel dovnitř.
Přehodil jsem přes sebe župan a sešel dolů.
V předsíni stála Jana.
„Ty?“
Lekla se.
„Promiňte.“
„Co tu děláš v pět ráno?“
„Já…“
Sklopila zrak.
„Zapomněla jsem si telefon.“
Podíval jsem se na její ruku.
Telefon držela v dlani.
Jana zhluboka vydechla.
„Dobře. Zalhala jsem.“
„Proč jsi přišla?“
Rozplakala se.
„Protože jsem vám včera neřekla všechno.“
Projelo mnou další mrazení.
„Proč?“
„Bála jsem se.“
„Koho?“
Odpověděla sotva slyšitelně:
„Kláry.“
Přešli jsme do kuchyně.
Jana vytáhla z kabelky obálku.
„Našla jsem ji před několika dny.“
Uvnitř byl bankovní výpis.
Přejel jsem očima jednotlivé řádky.
Nejdřív mi nedošlo, co vlastně vidím.
Pak jsem si všiml částky.
Byla příliš vysoká na to, aby šlo o náhodný převod.
Odesílatelem byl jeden z mých účtů.
Příjemcem Tomáš Novák.
Muž z fotografie.
„Co to má znamenat?“
„Nevím.“
„Kdo je?“
Jana na mě dlouho mlčky hleděla.
Potom řekla:
„Bývalý manžel Kláry.“
Několik vteřin mi trvalo, než jsem ta slova pochopil.
„Jaký bývalý manžel?“
„Tomáš Novák byl její manžel.“
„To není možné.“
„Proč ne?“
„Klára nikdy vdaná nebyla.“
Jana zavrtěla hlavou.
„Lhala vám.“
Srdce se mi rozbušilo.
„Odkud to víš?“
„Viděla jsem kopii oddacího listu.“
Musel jsem si sednout.
Žena, se kterou jsem žil tři roky, mi tvrdila, že přede mnou měla jen několik krátkých vztahů.
Žádný manžel.
Žádný rozvod.
A teď se ukázalo, že její bývalý muž nejenže existuje, ale že se s ním tajně schází.
Navíc na jeho účet odcházejí moje peníze.
„Proč jsi mlčela?“
Jana si zakryla obličej dlaněmi.
„Potřebovala jsem tu práci.“
„To není odpověď.“
Podívala se na mě uplakanýma očima.
„Klára pomáhala mé mamince.“
„Jak?“
„Maminka vážně onemocněla. Potřebovali jsme peníze na léčbu. Klára se to dozvěděla.“
„A potom?“
Jana dlouho hledala odvahu říct další větu.
„Nabídla, že léčbu zaplatí, pokud jí budu pomáhat.“
„S čím?“
„Měla jsem vás sledovat.“
Nevěřil jsem vlastním uším.
„Cože?“
„Měla jsem jí říkat, kdo vám telefonuje, jaké dopisy dostáváte, kdy se setkáváte s dětmi, jaké léky užíváte a jaké dokumenty vám nosí právník.“
Udělalo se mi nevolno.
„A ty jsi souhlasila?“
Jana sklopila hlavu.
„Ano.“
„Jak dlouho?“
„Několik měsíců.“
Vstal jsem a odvrátil se.
Bylo mi zle z Kláry.
Z Jany.
A nejvíc ze sebe samotného.
Považoval jsem se za zkušeného člověka.
Čtyřicet let jsem podnikal.
Uměl jsem odhalit lži obchodních partnerů i nepoctivost zaměstnanců.
Ale tam, kde jsem si přál věřit, jsem byl naprosto bezbranný.
„Proč mluvíš až teď?“
„Protože to zašlo příliš daleko.“
„Co znamená příliš daleko?“
Jana pohlédla ke schodišti.
„Dnes vám Klára chtěla dát prášek.“
„Jaký prášek?“
„Nevím.“
„Tak proč si myslíš, že je nebezpečný?“
„Protože jsem slyšela, jak mluvila s Tomášem.“
„Co říkala?“
Jana zašeptala:
„‚Potom bude mnohem klidnější a všechno podepíše bez otázek.‘“
Nestihl jsem odpovědět.
V patře se otevřely dveře.
Ozvaly se kroky.
Po chvíli se na schodišti objevila Klára.
V jedné ruce držela sklenici vody.
V druhé malou bílou tabletu.
„Vlado, už jsi vzhůru?“
Spatřila Janu.
Zastavila se.
Úsměv jí pomalu zmizel z tváře.
Já hleděl na tabletu.
A poprvé za celé tři roky jsem se skutečně bál zůstat vedle vlastní ženy.