Jednoho rána se mě opatrně zeptal:
— Máš tady někoho z rodiny, Marie? Někoho, kdo tě navštěvuje? Kdo se zajímá o tvoje věci?
— Jen vzdáleného bratrance. Karla. Od mého návratu mi začal volat častěji.
Na okamžik jsem viděla, jak Janovi ztuhla čelist.
Trvalo to sotva vteřinu.
Pak se jeho výraz znovu uklidnil a on začal mluvit o počasí.
Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný význam.
Ve stejném týdnu začaly být Karlovy telefonáty ještě podivnější.
— S někým se vídáš, Marie? V našem věku není dobré být úplně sama. Rodina musí držet při sobě.
— Jsem v pořádku.
— Přemýšlela jsi už o závěti? Nechci nic přivolávat, ale člověk nikdy neví. Měla bys určit někoho, komu důvěřuješ a kdo se o všechno postará.
— Už jsem ti říkala, že to zvládám.
Ptal se mě, u které banky mám účet. Zajímal se o nájemní smlouvu. Znovu začal mluvit o tetě Boženě a o tom, jak na sebe v posledních týdnech jejího života „převzal všechny starosti“.
Vzpomněla jsem si, že teta zemřela sama v malém pronajatém pokoji.
Nevěděla jsem proč, ale při té vzpomínce mě zamrazilo.
Přesto jsem obavy opět odsunula stranou.
To jsem dělala celý život.
A pak přišel ten den.
Jan mě požádal, abych si sedla k jeho posteli.
Natáhl ruku a položil ji na mou dlaň. Jeho prsty byly studené a lehké, skoro jako tělo malého ptáčka.
— Marie, — začal, — je mi strašně trapné tě o něco žádat.
V posledních týdnech jsme si byli každým dnem bližší.
— Řekni mi to.
Chvíli mlčel.
Potom se mi podíval přímo do očí.
— Miloval jsem tě celý život. Vím, že mi mnoho času nezbývá. Ale všechny ty roky jsem si přál, abych tě alespoň jednou mohl nazvat svou ženou. Vezmeš si mě? Je to moje poslední přání.
Nemohla jsem se nadechnout.
Ani mrknout.
Šestapadesát let jsem někde uvnitř sebe nosila otázku, co by se stalo, kdybych tehdy neodjela.
A teď přede mnou ležela odpověď.
Hubený, nevyléčitelně nemocný muž se mě ptal na něco, o čem jsem si celé desítky let zakazovala byť jen snít.
V hlavě se ozval hlas, který zněl skoro jako Karel:
„Neblázni. Jsi stará ženská. Tohle přece nemůžeš udělat.“
Ale pod ním jsem slyšela jiný hlas.
Ten, který jsem umlčela už v sedmnácti.
„Řekni ano. Jednou v životě prostě řekni ano.“
Jan měl rakovinu ve čtvrtém stadiu.
Rozhodla jsem se jeho poslední přání splnit.
— Ano, — zašeptala jsem. — Ano, Jane. Vezmu si tě.
Oči se mu naplnily slzami.
Mně také.
— Nebudeš toho litovat, — slíbil mi. — Přísahám ti, Marie, že toho nikdy nebudeš litovat.
Tehdy jsem nechápala, proč ta slova vyslovil tak zvláštním tónem.
Jako by mi nesliboval jen několik týdnů manželství.
Jako by šlo o něco mnohem většího.
Věděla jsem jediné.
Právě jsem souhlasila, že se provdám za umírajícího muže.
Ruce se mi třásly a někde na druhém konci města Karel nejspíš znovu sahal po telefonu.
Svatba se konala o tři dny později přímo v Janově nemocničním pokoji.
Jedna ze sester nám šla za svědkyni. Vedle postele stál také tichý muž v šedém obleku. Představil se jako Petr, Janův právník.
Napadlo mě, že přítomnost advokáta na svatbě u nemocničního lůžka je přece jen trochu zvláštní.
Pak mi ale Jan sevřel dlaň.
A já tu myšlenku pustila z hlavy.
Když pronášel svůj slib, oči mu zářily.
Mně také.
Po krátkém obřadu otevřel Petr aktovku a vytáhl několik dokumentů. Položil je na pojízdný stolek vedle postele.
— Je to jen pár písemností, paní Marie, — řekl přívětivě. — Běžné formality. Klidně si je pročtěte.
Jenže já je pořádně nečetla.
Podepisovala jsem tam, kde mi Petr ukázal.
Janovi jsem důvěřovala stejně samozřejmě, jako člověk věří, že ráno vyjde slunce.
Ještě téhož večera mi zazvonil telefon.
Karel.
Jakmile se dozvěděl, co jsem udělala, začal křičet.
— Ty ses úplně zbláznila?! Vzala sis umírajícího chlapa, kterého skoro neznáš?!
— Znám ho déle než tebe, — odpověděla jsem tiše.
— Poslouchej mě, Marie! Někdo s tebou manipuluje. Uviděl osamělou starou zdravotní sestru s důchodem, řekl ti dojemnou historku a ty jsi mu hned uvěřila! Nech to manželství zrušit. Okamžitě!
— Ne.
— Ty hloupá ženská! Vůbec netušíš, co děláš!
Zavěsila jsem.
O měsíc později Jan zemřel.
Bylo brzy ráno.
Odešel klidně a držel mě přitom za ruku.
Myslela jsem si, že protože jsme dostali jen několik týdnů, bude moje bolest menší.
Byla mnohem horší.
Někdy se totiž do pár týdnů vejde téměř celý život.
Pohřeb byl prostý. Stála jsem u hrobu a poprvé od Janovy smrti jsem se přestala ovládat. Plakala jsem tak, že jsem sotva viděla před sebe.
Samozřejmě přijel i Karel.
Počkal, dokud ostatní lidé neodejdou k autům, a pak ke mně přistoupil.
Urovnal si kravatu.
— Doufám, že si uvědomuješ, že jsem tvůj jediný žijící příbuzný. Rodinné záležitosti má řešit rodina. Staré ženy by neměly podepisovat dokumenty, kterým nerozumějí.
Podívala jsem se na něj.
— Rozuměla jsem každému slovu, které mi Jan řekl.
Na Karlových rtech se objevil úzký úsměv.
— Tetě Boženě jsem na konci jejího života pomáhal se vším. Úplně se vším. A byla mi vděčná.
Po zádech mi přeběhl chlad.
Najednou jsem si vybavila Janovu tvář pokaždé, když jsem před ním vyslovila Karlovo jméno.
— Pojedu domů, — řekla jsem.