Když desetiletý Matěj objevil v ošoupané pohovce, kterou zdědil po babičce, pečlivě ukrytou krabičku, nejprve si myslel, že jde jen o zapomenutou drobnost. Dopis a právní listiny uvnitř však skrývaly mnohem větší překvapení. Chlapec díky nim začal chápat krutou pravdu o své rodině a musel učinit rozhodnutí, které mohlo ovlivnit celý jeho další život.
Matěj mlčky hleděl na starou pohovku, kterou mu babička odkázala. Čalounění bylo místy odřené, na látce zůstalo několik skvrn a rohy už dávno ztratily původní tvar. Když ji stěhováci s hlasitým zaduněním postavili na podlahu, chlapec sebou polekaně trhl.
Rukou rozehnal oblak prachu a okamžitě přistoupil blíž, aby se přesvědčil, že se při stěhování nic nepoškodilo.
„Babička mi bude moc chybět,“ zašeptal a konečky prstů přejel po tmavé skvrně, která vznikla kdysi dávno, když na sedačku vylil džus. Babička se tehdy vůbec nezlobila. Místo poničeného nábytku ji víc zajímalo, aby mu nalila další sklenici.
„Proč by se ti mělo stýskat po staré ženské, která ti odkázala takový krám?“ utrousil jeho otec. Zavrtěl hlavou a kopl do rohu pohovky.
„To není žádný krám, tati. Jsou to věci, které mi ji připomínají. Až budu dospělý, peníze si vydělám. Ale nové vzpomínky s babičkou už si nikdy vytvořit nemůžu.“
Na otcových rtech se objevil posměšný úšklebek a oči se mu nepříjemně zúžily.
„Od chvíle, kdy tvoje máma zemřela, nedělala nic jiného, než že nám komplikovala život. Už jsi zapomněl, že mě nahlásila na OSPOD? A že zařídila, aby tě dali k té cizí rodině?“
Matěj sklopil hlavu.
„Oni nejsou tak špatní. Dovolili mi přijet sem na pár dní kvůli babiččině pohřbu. Ale já se tam nechci vracet… Chci zůstat s tebou.“
„To vyřešíme, synku,“ řekl otec a krátce ho pohladil po vlasech. „Udělám všechno, abych tě dostal zpátky. Teď už nám ta protivná babička nebude poroučet. Zase budeme rodina.“
Matěj se usmál a chtěl ho obejmout, jenže otec už se otočil zády. Otevřel lednici, vytáhl si něco k pití, klesl do křesla a zapnul televizi.
Chlapec si tiše povzdechl. Po otci se mu velmi stýskalo, přestože nikdy nebyl tak laskavý a vřelý jako maminka.
Vtom Matěj pod sedákem pohovky nahmatal něco tvrdého. Prudce vyskočil, odsunul polštář a nadzvedl látku. Pod ní bylo cosi pevně zašité.
„Tady uvnitř něco je!“ vykřikl, ale otec se k němu ani neotočil.
Matěj doběhl pro nůžky a jeden steh po druhém opatrně přestřihl. Pod čalouněním našel krabičku s nápisem na víku.
Jakmile poznal babiččin rukopis, smutně se pousmál. Opatrně přeřízl lepicí pásku a posadil se na pohovku, aby mohl obsah prohlédnout. Uvnitř ležela zapečetěná obálka, kterou odložil stranou, několik přeložených listů s právními dokumenty a dopis psaný babiččinou rukou.
„Drahý Matěji, promiň mi, že po tobě v tak nízkém věku žádám tak vážné rozhodnutí. Tvé štěstí a budoucnost však budou záviset na tom, jak moudře se rozhodneš. Musíš vědět, že se tvůj otec vrátil jen kvůli dědictví. Všechno ti vysvětlím a potom sám posoudíš, zda si tvoji lásku skutečně zaslouží.“
Matěj se zamračil. Ohlédl se přes rameno a zjistil, že otec stále bez zájmu sleduje televizi. Pak sklopil oči zpátky k dopisu a pokračoval ve čtení.
Babička Ludmila pomalu a s námahou vystupovala po schodech k bytu svého zetě. Každý další stupeň ji stál síly, ale věděla, že vnuka musí navštívit. Zavolala jí totiž přítelkyně její zesnulé dcery, která bydlela ve stejném domě, a to, co jí sdělila, v Ludmile vyvolalo vážné obavy o Matěje.
Několik minut vytrvale klepala. Teprve potom se dveře náhle otevřely. Na prahu stál muž s tmavými kruhy pod očima, který se únavou sotva držel na nohou.
„Ludmilo… co tady děláš?“ zamumlal Petr chraplavě.
Ludmile se z ostrého alkoholového zápachu, který z něj vycházel, téměř zvedl žaludek.
„Přišla jsem za Matějem. Kde je?“
„No…“ Petr si promnul bradu a tvářil se naprosto zmateně. „Jaký je dneska vlastně den?“
„Úterý.“ Ludmila vešla dovnitř a zděšeně se rozhlédla. Po pokoji se válelo špinavé oblečení, kolem nábytku stály prázdné lahve a všude zůstaly plastové krabičky se zbytky jídla. „Jak to zvládáš bez Aleny?“
Petr cosi neurčitě zabručel a zamířil k lednici. Vytáhl balíček salámu, nechal dveře otevřené a začal si chystat chleba.
„Tímhle opravdu krmíš Matěje?“ Ludmila ukázala na police naplněné polotovary a průmyslově zpracovaným jídlem.
„A co je na tom špatného?“ Petr vytáhl krabičku hotového jídla. „Podívej, těstoviny se sýrovou omáčkou. Máš tam mléčné výrobky i sacharidy. Pro rostoucí dítě je to přece zdravé.“
Ludmila zavrtěla hlavou. Nikdy nechápala, co na tomhle muži její dcera viděla, ale teď nebyla chvíle na staré výčitky.
„Petře, dítě potřebuje čerstvé ovoce, zeleninu, pořádné maso a obiloviny. Každý měsíc ti posílám peníze, aby měl všechno, co potřebuje. Jenže jsem slyšela, že chodí ve špinavých a potrhaných věcech. Co se v tomhle bytě děje?“
Petr zívl.
„Potrhané oblečení je dneska známka zdravého životního stylu. Vsadím se, že si to všechno vymyslela ta upovídaná Ivana odvedle. Neposlouchej ji, Ludmilo. Moc dobře vím, jak mám vychovávat vlastního syna.“
„Ano, počet prázdných lahví kolem tvého křesla a tenhle nepořádek o tom opravdu svědčí. Kdy jsi naposledy pral? A kde vůbec jsou…“ Rozhlédla se a teprve tehdy si všimla, kolik věcí v bytě chybí. „Kde má Matěj hračky a sportovní vybavení?“
„Teď ho zajímá elektronika. Dnešní děti jsou prostě takové.“
„Ale já mu platím tréninky ve fotbalovém oddílu.“
„Už tam nechtěl chodit,“ odbyl ji Petr mávnutím ruky.
Ludmila se zhluboka nadechla.
„Poslouchej mě dobře, Petře. Klidně si o mně mysli, že jsem stará protivná ženská, ale tohle jen tak nenechám. Buď se začneš chovat jinak, nebo zařídím, aby Matěj žil v normálních podmínkách.“
Matěj se vrátil očima k závěru babiččina dopisu.
„Prosím, zůstaň u Daniela a Michala, Matěji. Mají tě rádi a dokážou ti dát to, co ti tvůj otec dát nemůže. Víš, že jsem tě vždy milovala stejně hluboce jako tvoje maminka. Rozhodni se správně. S láskou tvoje babička.“
Matěj dopis pečlivě složil a schoval si ho do kapsy. Potom vzal do rukou právní dokumenty a začal je číst.
Dobře věděl, že před ním stojí rozhodnutí, které nebude vůbec snadné.