Tchyně se opřela, jako by ji synova slova fyzicky odstrčila od stolu.
„Využívat? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“
„Vychovala jsi mě a já ti za to děkuju. Veronika ale s mým dětstvím nemá nic společného a nic ti za něj nedluží.“
Jan vstal.
„Dobře. Najdu si jiné bydlení.“
„To jsi měl udělat hned,“ odpověděla Veronika.
„Mohla jsi to prostě říct. Nemusela jsi vytahovat dokumenty a přednášet nám.“
„Řekla jsem to hned. Dokumenty jsem potřebovala proto, že jste začali o mém domě mluvit, jako by šlo o společný rodinný majetek.“
Jan si vzal ze stolu telefon.
„Pojď, mami.“
Naděžda zůstala sedět.
„Chci vědět, co bude dál.“
„Jak to myslíte?“
„Řekla jsi, ať už nepočítáme s penězi ani s domem. Vydíráš nás?“
„Ne. Stanovuji nová pravidla.“
Veronika uložila dokumenty zpátky do desek.
„Od zítřka nebudu nikomu platit účty, půjčovat příbuzným peníze ani sama pořádat všechny rodinné oslavy. Budeme se scházet postupně u různých lidí. Kdo zve, ten nakoupí, uvaří a po návštěvě uklidí.“
Alena se okamžitě rozhořčila:
„Mám malý byt.“
„Tak pozvi méně lidí.“
„Jan bydlí v pronajatém pokoji.“
„Můžeme jít do restaurace a každý si zaplatí sám.“
„Máma nedokáže vařit pro tolik lidí.“
„Já to také nedokážu. Jen do dneška to nikoho nezajímalo.“
Naděžda vstala. Pohybovala se teď rázně a napjatě. Zapnula kabelku, zkontrolovala telefon a upravila si rukávy.
„Po takovém rozhovoru už nemám chuť jíst.“
„Už jste povečeřela,“ podotkla Veronika.
Denis nepatrně zavrtěl hlavou, ale nic neřekl. I jemu už vadilo, jak matka mění každý nepříjemný rozhovor v důkaz vlastního utrpení.
Tchyně zamířila ke dveřím.
Jan šel za ní. Alena se ještě zastavila u stolu.
„Uvědomuješ si, že teď už bude všechno úplně jiné?“
„Přesně v to doufám.“
„Máma ti to nikdy neodpustí.“
„Nemusí zapomenout. Mně stačí, když přestane rozhodovat o mém životě.“
Alena si vzala kabelku a odešla.
O několik minut později auta zmizela za bránou a zahrada opět ztichla.
Veronika nezačala hned uklízet. Sedla si naproti manželovi a položila ruce do klína.
Denis se díval na prázdné židle.
„Chtěla jsi to všechno ukončit už dávno?“
„Dávno jsem věděla, že takhle pokračovat nemůžeme. Do dneška jsem ale doufala, že to uvidíš sám.“
„Viděl jsem to.“
„Ne. Viděl jsi jednotlivé příhody a pokaždé jsi mě požádal, abych ještě trochu vydržela.“
„Myslel jsem, že tím bráním rodinu před hádkami.“
„Ne. Jen ses snažil vyhnout nepříjemným rozhovorům.“
Pomalu přikývl.
„Ano.“
Veronika čekala další vysvětlování o matčině povaze. Denis se však tentokrát neobhajoval.
„Já sám jsem je naučil, že všechno uděláš,“ pokračoval. „Pomůžeš, uvaříš, pohostíš. A když tě něco bolelo nebo ti to bylo nepříjemné, říkal jsem ti, ať si toho nevšímáš.“
„Přesně.“
„Promiň mi.“
Veronika se na něj podívala. Vypadal unaveně, ale poprvé v jeho tváři neviděla podráždění z toho, že se manželka stala příčinou rodinného konfliktu.
„Samotná omluva nestačí.“
„Já vím.“
„Až ti matka znovu zavolá a začne si na mě stěžovat, nebudeš mi to převyprávět.“
„Dobře.“
„Až někdo znovu požádá o peníze, nenavrhneš mi, abych pomohla.“
„Nenavrhnu.“
„A náš dům už nebude místem oslav jen proto, že je to pohodlnější pro ostatní.“
„Souhlasím.“
Následující ráno Naděžda zavolala synovi velmi brzy. Denis vyšel na dvůr, ale Veronika přes otevřené dveře přesto zaslechla několik vět.
„Ne, mami.“
Následovala pauza.
„Ne, přemlouvat ji nebudu.“
Další ticho.
„Protože ten dům patří jí.“
Veronika pokračovala v uklízení nádobí. Neposlouchala schválně. Stačilo jí vědět, že manžel ani po několika hodinách svůj postoj nezměnil.
O týden později napsala Alena Veronice.
Na autě se objevila porucha a ona znovu potřebovala peníze.
Veronika odpověděla jedinou větou:
„Ne. Své výdaje si musíš naplánovat sama.“
Alena poslala dlouhou zprávu o potížích, vzájemné pomoci, rodinných vztazích a starých křivdách. Veronika ji dočetla a telefon jednoduše odložila.
Nic dalšího vysvětlovat nehodlala.
Jan si poměrně rychle našel pokoj v bytě, kde už bydlel jiný muž. Zpočátku si bratrovi stěžoval na stísněné podmínky a nepohodlí, ale o nastěhování k nim už nikdy nemluvil.
Další rodinná oslava byla naplánovaná na září.
Naděžda se ze zvyku zeptala Denise, v kolik mají všichni přijet k nim.
„U nás žádná oslava nebude,“ odpověděl.
Po dlouhém dohadování se setkání uskutečnilo u Aleny. Ta okamžitě zkrátila seznam hostů, požádala každého, aby přinesl jedno hotové jídlo, a určila přesný čas.
Veronika s Denisem dorazili včas. Přivezli občerstvení, na kterém se s hostitelkou předem domluvili.
Alena byla celý večer nervózní. Kontrolovala teplé jídlo, uvolňovala místo na stole, hledala nádobí a odpovídala na matčiny otázky. Když hosté začali odcházet, zůstala v kuchyni obrovská hromada špinavých talířů.
Naděžda vstala jako první.
„My už pojedeme. Je pozdě.“
Alena se na matku podívala.
„Nepomůžeš mi uklidit?“
„Bolí mě záda.“
Jan si také rychle našel důvod k odchodu.
Veronika si mlčky oblékla kabát. Alena ji šla vyprovodit a nečekaně řekla:
„Teď už chápu, proč jsi po každé oslavě vypadala úplně vyčerpaně.“
„Dobře, že to chápeš.“