Jen poslouchala a dolévala mi čaj.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala jsem se.
„Co?“
„Ani ne to, že lhal.“
Petra čekala.
„Nejhorší je, že jsem tři roky nenáviděla ženu, kterou jsem vůbec neznala.“
Dívala jsem se do šálku.
„Sama jsem si ji vymyslela. Udělala jsem z ní šedivou, nudnou a chladnou ženu ve starém županu a pantoflích. Potřebovala jsem z ní vytvořit papírovou figurku, protože pak jsem nemusela cítit vinu.“
Petra nic neřekla.
„Ale ona je živá. Chápeš? Skutečná.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Je to žena, kterou bych mohla být za deset let.“
„Jak to myslíš?“
„Je to stejná žena jako já. Miluje svého manžela. Čeká na něj doma. Píše mu: ‚Kup mléko. Pusu.‘ Nejspíš věří, že se zdržel na poradě. Že uvízl v koloně. Že má naléhavou práci.“
Usmála jsem se, i když mi do smíchu vůbec nebylo.
„A její manžel v tu chvíli přijíždí ke mně.“
Petra sklopila oči.
„A ona mu věří. Stejně jako jsem já věřila, že jsem výjimečná.“
Několik minut jsme mlčely.
Potom Petra řekla:
„Ty za to nemůžeš.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zamilovat se asi není zločin. Ale za něco jiného vinu mám.“
„Za co?“
„Za to, že jsem tři roky vědomě odmítala přemýšlet.“
Podívala jsem se na kamarádku.
„Nechtěla jsem myslet na ni. Na děti. Na to, co se děje u nich doma, zatímco on sedí u mě. Bylo pro mě pohodlnější zabývat se jen vlastními city. Tím, že jsem ‚výjimečná‘. Tím, jak těžké je čekat.“
Otřela jsem si oči.
„I to je sobectví. Jen krásně zabalené. Do květin, vína, vyznání a drahého parfému. Pořád je to ale sobectví.“
„On za to může stejně, ne-li víc.“
„Samozřejmě.“
Přikývla jsem.
„Za své činy odpovídá on.“
Pak jsem dodala:
„Ale za ty moje odpovídám já.“