Tereza přišla asi za deset minut. Vždycky chodila s předstihem, aby prošla objednávky a připravila plán dne.
— Dobré ráno, — řekla a hned si všimla krabice. — To je on?
Přikývla jsem.
— Můžu se podívat?
Zvedla jsem víko. Karamelová dekorace trochu povolila, ale dort pořád vypadal nádherně.
— Skoro je škoda ho prodávat, — řekla Tereza tiše.
— Jeho škoda není, — odpověděla jsem. — Škoda je jen času, který jsem promarnila mlčením.
Tereza neřekla nic. Jen se na mě pozorně podívala. Věděla dost, aby pochopila, že o dezert vůbec nejde.
Nakrájely jsme dort na rovné porce a vystavily ho do vitríny. Už za hodinu z něj skoro nic nezbylo. Zákazníci si ho kupovali bez znalosti jakéhokoli příběhu, prostě proto, že byl krásný a dobrý. A tak to mělo být. Věci mají sloužit svému účelu, ne uchovávat cizí urážky.
Kolem poledne zavolal Pavel.
— Máš moc práce? — zeptal se opatrně.
— Pracuju.
Na lince se rozhostila pauza.
— Volal Tomáš.
Neodpověděla jsem.
— Je… nespokojený.
— To je u něj běžný stav, — řekla jsem klidně.
— Tvrdí, že jsi ho ponížila.
Opřela jsem dlaň o stůl.
— A co dělal celé ty roky on?
Znovu ticho.
— Já ho neobhajuju, — pospíšil si Pavel. — Jenom… on to nechápe.
— Tak ať se to naučí chápat beze mě, — odpověděla jsem. — Já už nebudu vysvětlovat věci, které jsou samy o sobě jasné.
Rozhovor skončil bez hádky, ale i bez obvyklého usmíření. Tentokrát jsem neměla pocit, že se všechno znovu vrátí na staré místo.
Po odeslání oznámení jsem ještě dlouho hleděla na obrazovku. Nebylo to rozhodnutí z afektu. Jen jsem zavřela dveře, za nimiž jsem příliš dlouho snášela něco, co nikdo neměl právo považovat za normální.
Odpověď přišla asi za hodinu.
Nejdřív napsala Tereza — přeposlala mi zprávu manažera z agentury. Panika, otázky, prosby, abychom si o všem promluvili. Potom zazvonil telefon z neznámého čísla.
Nezvedla jsem ho hned.
— Hano? — Tomášův hlas zněl napjatě a neobvykle ostře. — Co má znamenat ten e-mail?
— Běžné oznámení, — řekla jsem.
— My spolu šest let spolupracujeme! Nemůžeš to jen tak vzít a…
— Můžu.
Ztichl, jako by nečekal, že uslyší právě tohle.
— To je kvůli včerejšku? — zeptal se po chvíli.
Usmála jsem se, ale bez jediné radosti.
— Ne. Včerejšek byla jen tečka. Začalo to mnohem dřív.
— Ty vážně ničíš normální spolupráci kvůli pár slovům?
— Ne kvůli slovům. Kvůli přístupu.
Podrážděně vydechl.
— Ale prosím tě, Hano. Všichni si dělají legraci. Ty si to jen moc bereš.
Na okamžik jsem zavřela oči.
— Ne, Tomáši. To ty sis příliš dlouho dovoloval víc, než měl.
— Ty mi teď chceš kázat morálku? — do hlasu se mu vrátil starý posměch, jen už nezněl tak jistě jako dřív.
— Ne. Jen končím tenhle hovor. A spolupráci taky.
Položila jsem telefon.
Poprvé po velmi dlouhé době jsem necítila ani zlost, ani křivdu. Jen klid.
O několik dní později přišel Pavel domů dřív než obvykle. Dlouho přecházel po bytě a bylo zřejmé, že neví, jak začít.
— Má potíže, — řekl nakonec.
Podívala jsem se na něj.
— Několik velkých klientů u něj bylo napojených na nás. Nemyslel si, že se to přetrhne tak rychle.
— Smlouvu jsem vypověděla oficiálně. Čas má.
— Nejde jen o peníze, — dodal Pavel tiše. — On… je dotčený.
Nevydržela jsem to a krátce se zasmála.
— Jak zajímavé.
Pavel se posadil naproti mně.
— Chápu, že máš pravdu, — řekl. — Ale je to pro mě těžké… je to přece můj kamarád.
— A já jsem tedy kdo? — zeptala jsem se klidně.
Sklopil oči.
Odpověď nebyla potřeba.
Seděli jsme dlouho mlčky. Ale to ticho už nebylo stejné jako dřív. Nebyla v něm snaha schovat se před rozhovorem. Byla v něm jen nutnost konečně něco změnit.
— Nenutím tě vybírat, — řekla jsem. — Prosím tě, abys viděl.
Přikývl, ale věděla jsem, že je to teprve začátek.
Uběhl týden. V cukrárně přibylo práce — začaly jsme spolupracovat s jinou agenturou. Mladý tým, pozorný, bez okázalého nafoukaného vystupování. Naslouchali, ptali se, navrhovali možnosti. Pracovalo se s nimi lehce a klidně.
Jednoho večera, když jsem uzavírala pokladnu, se ve dveřích objevila Lucie. Stála u vchodu tak, jako by váhala, jestli má vejít.
Sama jsem jí otevřela.
— Ahoj.
Přikývla.
— Můžu?
Posadily jsme se k malému stolku u okna. Lucie dlouho mlčela a žmoulala okraj ubrousku.
— Zlobí se, — řekla nakonec. — Říká, že jsi všechno zničila.
Klidně jsem ji poslouchala.
— Ale já… — zarazila se. — Myslím, že jsi udělala správnou věc.
Pozorně jsem se na ni podívala.
— Proč?
Lucie nepatrně pokrčila rameny.
— Protože já bych to nedokázala.
V jejím hlase nebyla závist. Jen únava.
Ještě chvíli jsme mluvily. Bez zbytečných podrobností, bez stížností a velkých přiznání. Jen dvě ženy, které si každá jinak zvykly žít vedle téhož člověka.
Když odešla, zamkla jsem dveře a zhasla.
Venku bylo ticho. Večerní vzduch byl chladný, ale ne studený. Nadechla jsem se hlouběji než obvykle.
Poprvé po mnoha letech jsem nemusela předstírat, že je všechno v pořádku.
Druhý den ráno po rozhovoru s Lucií jsem se probudila ještě před budíkem. V bytě panovalo ticho, Pavel ještě spal. Ležela jsem, dívala se do stropu a poprvé po dlouhé době jsem si v hlavě nepřehrávala včerejší věty, nevymýšlela omluvy pro cizí hrubost a nesnažila se vysvětlit to, co bylo jasné i bez vysvětlování. Uvnitř byl klid.