— Posloucháš se vůbec? — zeptala se Jana pomalu a každé slovo vyslovila zřetelně. — Já svou nemovitost prodávat nebudu, abych vám zaplatila focení před zámkem. Když nemáte na okázalou svatbu, vezměte se na radnici a oslavte to v normální restauraci.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Hudba za Michalem zněla najednou skoro posměšně.
— Jani, proč musíš být vždycky tak složitá? — v jeho hlase se okamžitě objevila známá dotčenost, která na matku fungovala spolehlivě. — Svatba je jednou za život. Tereza o krásném dni sní od dětství. To ti je kvůli jedinému bráchovi líto nějakého pokoje a pár zdí? Máma říkala, že nakonec stejně souhlasit budeš. Tak si nekazme večer. Zrovna ochutnáváme svatební dorty. Ozvu se později.
Než Jana stačila odpovědět, zavěsil.
Zůstala stát uprostřed obýváku a svírala telefon tak silně, až jí zbělely klouby na prstech.
Následující týden se změnil v soustavný útok. Mobil téměř nepřestal zvonit. Helena volala několikrát denně a mezi hovory posílala dlouhé zprávy. Střídala všechny osvědčené způsoby nátlaku: výčitky, stud, lítost, obviňování i pečlivě dávkovaný pocit viny.
„Tátovi kvůli tvému sobectví vyletěl tlak! Včera jsme málem volali záchranku!“
„Tereza už třetí den pláče. Má úplné nervové zhroucení a šaty si přitom nechala objednat ve Vídni!“
„Vychovali jsme tě, živili, oblékali, dali ti školu, a ty nám teď na stará kolena takhle plivneš do tváře!“
Na konci týdne byla Jana úplně vyčerpaná. Jediným místem, kde dokázala normálně dýchat, zůstávala práce. Mezi přiznáními, fakturami, tabulkami a přesnými českými daňovými pravidly měl svět alespoň nějaký řád. Každé číslo mělo své místo a součet musel sedět.
V rodinném účetnictví naproti tomu neplatilo vůbec nic.
Klára, praktická kolegyně z kanceláře, si všimla tmavých kruhů pod Janinýma očima a o polední pauze jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
— Jano, jestli ty dokumenty podepíšeš, nepřijdeš jen o pokoj. Přijdeš sama před sebou o poslední zbytek respektu. A věř mi, tím to neskončí. Dnes potřebuje bratr svatbu, zítra drahé auto a pozítří po tobě budou chtít splatit další dluh. Tohle pouto musíš konečně přestřihnout.
Jana věděla, že má Klára pravdu. Jenže pocit povinnosti, který v ní rodiče pěstovali od dětství, měl hluboké kořeny a pořád ji táhl zpátky.
Ve čtvrtek večer se proto rozhodla zajet po práci k rodičům a promluvit si bez hádek. Chtěla přinést výpočty, ukázat konkrétní čísla a vysvětlit, že prodej pokoje by pro ni byl zásadní finanční chyba. Doufala, že když emoce nahradí fakty, třeba ji konečně uslyší.
Cestou se zastavila v supermarketu a koupila matčin oblíbený medovník. V automatu odevzdala několik vratných lahví a vzala si účtenku na pár desítek korun. I po letech v ní zůstával zvyk hlídat každou drobnost. Potom zamířila k domu, kde rodiče bydleli.
Vstupní dveře jejich bytu šly odemykat ztuha. Starý zámek už dávno potřeboval vyčistit a promazat. Jana tiše otočila klíčem a vstoupila do úzké předsíně.
Z kuchyně se ozývaly hlasy. Byla tam Helena a Michal. Podle vysokého, lehce afektovaného smíchu Jana poznala, že s nimi sedí i Tereza.
Už si chtěla sundat kabát a nahlas je pozdravit, když zaslechla své jméno.
— Jana bude ještě chvíli dělat drahoty, ale nakonec to podepíše, — prohlásil Michal sebejistě. — Nemá kam uhnout. Celý život se trápí tím, že nemá chlapa a vlastní rodinu, takže má vůči nám pořád pocit, že něco dluží. Hlavně, mami, pokračuj s tátovým tlakem. Na to vždycky zabere.
— Kvůli těmhle divadlům už mám celý byt načichlý kapkami na uklidnění, — uchechtla se Helena. — Ale řekni mi upřímně, Michale, bude ti těch sedm set padesát tisíc stačit na splacení dluhů z burzy?
Jana zůstala stát s kabátem napůl staženým z ramen.
Jakých dluhů?
— Mělo by, mami, — odpověděl Michal bezstarostně. — Za krypto dlužím zhruba tři čtvrtě milionu, dalších dvě stě padesát tisíc bych chtěl dát do auta a Tereza potřebuje asi půl milionu na svatbu. Pokoj se podle mě prodá kolem dvou milionů. Co zbude, necháme vám. Aspoň si konečně uděláte pořádnou koupelnu.
— A co vlastní peníze k hypotéce? — zarazila se Helena. — Janě jsi přece říkal, že to celé potřebujete právě na byt!
— Paní Novotná, jaký byt? — vložila se do hovoru Tereza svým rozmarným hlasem. — My jsme se přece už dávno dohodli, že v tomhle nudném městě zůstávat nebudeme. Vezmeme se, splatíme Michalovy dluhy, koupíme pořádné auto a na půl roku odletíme na Maledivy. Janě řekneme, že jsme podepsali hypotéku, ale developer zkrachoval a peníze se zablokovaly. Ona uvěří všemu. Je strašně důvěřivá.
— Trochu si dávej pozor na jazyk, — napomenula ji Helena bez skutečné přísnosti. — Pořád je to moje dcera. Ale jinak ten plán není špatný. Nejdůležitější je dostat ji v úterý k notáři. Makléři jsem už řekla, že majitelka pokoje je hodně nesmělá a nechala všechno vyjednávání na mně.
Jana stála nehybně v tmavé předsíni a tiskla k sobě krabici s medovníkem.
Na okamžik měla pocit, že se pod ní podlaha nepatrně pohnula. Vzduch byl najednou těžký a dusný.
Takže žádný byt pro novomanžele neexistoval. Žádná hypotéka, žádná nutná akontace, žádný společný začátek.