„Jedním z nejnebezpečnějších omylů je myslet si, že strach patří k lásce. Skutečné city vás nenutí chodit po vlastním bytě potichu, abyste náhodou nerozzlobily člověka, který vám má být blízký. Láska nevyžaduje, abyste kvůli zdání zachované rodiny snášely ponižování a fyzickou bolest.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Tentokrát však nebylo podobné tichu, které Tereza znala z domova.
Bylo to ticho lidí, kteří v jejím příběhu poznávali vlastní život.
Po skončení setkání k ní nesměle přistoupila velmi mladá dívka.
„Také se bojím odejít,“ přiznala rozechvělým hlasem.
Tereza se jí zadívala do očí.
„Rozumím ti. Já jsem se bála také. Jednoho dne jsem ale pochopila, že odchod nemusí být to nejděsivější. Mnohem horší je zůstat a čekat, až z tebe i z tvého dosavadního života nezbude vůbec nic.“
Uplynulo ještě několik let.
Tereza už sama sebe nevnímala jen jako ženu, která něco přežila.
Viděla v sobě člověka, který prošel těžkou zkouškou a dokázal si znovu vystavět vlastní budoucnost.
Jednoho večera znovu otevřela starý zápisník. Jeho stránky byly kdysi plné dat, bolestivých událostí a vzpomínek, které se bála vyslovit nahlas.
Na poslední volnou stránku napsala:
„Když přišel poslední úder, myslela jsem, že mě navždy zničil. Právě tehdy jsem však našla sílu zachránit sama sebe a začít znovu žít.“
Terezin příběh neskončil pouze tím, že se Radkovo násilí přestalo skrývat.
Její skutečné vítězství bylo jinde.
Vrátila si vlastní důstojnost. Získala zpět právo rozhodovat o svém životě. A z ženy, která se kdysi bála promluvit, se stala někým, kdo dokázal říct:
„Nikdo už se ke mně takhle chovat nebude.“
Právě tímto rozhodnutím začal její nový, svobodný život.