Povolil sevření a potom si otřel dlaň o kalhoty, jako by se dotkl něčeho odporného.
— Takhle jsi měla jednat hned na začátku. Alespoň jednou ses zachovala jako dospělý člověk. Sbal si svoje hadry a vypadni.
Pátek.
17:50.
Vít s Lenkou pohodlně seděli na pohovce a popíjeli drahé víno.
Už zcela otevřeně plánovali, že po mém odchodu vyhodí postel a z mého pokoje udělají velkou šatnu pro Lenkino množství oblečení.
Přišla i Anna Novotná.
Samozřejmě jen proto, aby se ujistila, že si s sebou neodnesu nic „zbytečného“.
Například rodinné stříbrné lžičky.
Přesně v šest se u brány zastavilo černé auto.
Vystoupil z něj muž v drahém, přísně střiženém obleku.
V ruce držel objemnou koženou aktovku.
— Konečně přijel tvůj kurýr, — prohodil Vít líně, aniž by se zvedl z pohovky. — Tak sem s tou papírovou lavinou. Podepíšeme to a budeš volná, Darunko. Můžeš odletět, kam chceš.
Jenže ten muž nebyl žádný kurýr.
Klidně přešel ke stolu, otevřel aktovku a rozložil před Vítem dokumenty s razítky. Vedle nich položil úřední výpis z registru.
— Dobrý večer. Jmenuji se Pavel Dvořák a zastupuji investiční skupinu Vektor. Pane Vítku Nováku, tímto vás informuji, že vlastnická práva k této nemovitosti a také sedmdesát procent podílů ve vámi vlastněné síti pekáren přešly na nového majitele.
Vít se zakuckal vínem.
Červené kapky se rozstříkly po jeho bílé košili.
Během několika vteřin mu obličej zešedl, jako by z něj zmizela veškerá krev.
— Jaký nový majitel?! Co to povídáte? To je omyl! Dům patří mojí matce! Mami, vysvětli mu to!
Anna Novotná prudce zbledla.
Brada se jí roztřásla.
— Vítku… já… Vzpomínáš si na březen? Tehdy jsi mě prosil, abych podepsala nějaké papíry kvůli rozšíření pekáren… Říkal jsi, že o nic nejde, jen formalita… Že banka díky tomu poskytne úvěr s výhodným úrokem…
Právník si klidně upravil brýle.
— Obávám se, paní Novotná, že o žádnou formalitu nešlo. Podepsala jste ručitelskou smlouvu zajištěnou zástavou nemovitosti. Váš syn se dostal do významného prodlení se splácením závazků. Kromě toho byly odhaleny převody provozních prostředků společnosti na jeho soukromé účty. Pohledávku později odkoupila moje klientka, paní Darja Nováková. Dnes v sedmnáct hodin bylo vymáhací řízení dokončeno.
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
Bylo tak hluboké, že bylo slyšet, jak se Lenka v koutě křečovitě pokouší zapnout svůj kufr.
Ten samý kufr, který za celou dobu ani pořádně nevybalila.
Zdálo se, že jí ženská intuice přece jen něco napovídala.
— A co to teď znamená? — zeptala se „hostitelka“ tiše a pomalu couvala ke dveřím.
— Znamená to, Lenko, — udělala jsem krok k ní, — že si můžeš klidně odvézt svého nadějného podnikatele. I se všemi jeho dluhy. A jeho matku si vezmi s sebou, jestli chceš.
Vítku, mimochodem, ty jsi vůbec netušil, že Lenka mého právníka zná už dlouho?
Zařídila jsem, aby se na tom fóru ocitla právě vedle tebe.
Potřebovala jsem, abys polevil.
Abys uvěřil, že jsi znovu mladý, neodolatelný a úspěšný muž, kterému je všechno dovoleno.
Aby tě podnikání přestalo zajímat natolik, že přestaneš kontrolovat dokumenty.
Lenku jsi sem přivedl sám.
Sám jsi jí dovolil volně chodit do své pracovny.
A ona mezitím pro mě fotografovala a kopírovala originály smluv, k nimž jsem se dřív nedokázala dostat.
Lenka se narovnala, uhladila si sukni a náhle se na mě vesele usmála.
— Darjo, zbytek honoráře, jak jsme se domluvily? Už musím jít. Auto čeká kousek odsud.
— Už jsem ho poslala, Leni. Děkuju. Zvládla jsi to skvěle. A díky i za fotografie, na kterých se s Vítem tak dojemně objímáte. Velmi se hodily, když bylo třeba investorům dokázat, že už nesplňuje představu spolehlivého obchodního partnera.
Vít střídavě hleděl na mě a na Lenku.
Ústa se mu otevírala a zase zavírala, jako by najednou zapomněl mluvit.
Během několika minut se mu celý dosavadní svět rozpadl přímo před očima.
Pekárny.
Dům.
Peníze.
Pocit neomezené moci.
Všechno bylo pryč.
Zůstala jen zdrcená matka a bolestné poznání, že ho dokonale přehrála žena, které říkával kus nábytku.
— Ty… Ale vždyť jsi sama souhlasila, aby tady bydlela! — zachraptěl konečně a křečovitě sevřel okraj stolu.
— Ani teď proti tomu nic nenamítám, Vítku. Klidně tu spolu žijte.
Jenže zítra ráno přijedou noví nájemníci.
Dům jsem už pronajala společnosti, která tu plánuje velkou oslavu.
Takže máte přibližně deset minut na to, abyste si sbalili nejnutnější věci a dům opustili.
Na matku nezapomeň.
Mám pocit, že by jí docela dobře posloužil malý byt někde na okraji města.
Vyšla jsem na verandu.
Za několik minut se u brány objevil Vít.
V rukou nesl právě ten Lenkčin kufr, který ve spěchu z nějakého důvodu nechala uvnitř.
Klidně jsem sledovala, jak se nervózně snaží nacpat její věci do zavazadlového prostoru svého starého auta.
A poprvé za deset let společného života jsem k němu necítila ani špetku lítosti.
Ani jedinou.
Jen chladný, tichý odpor.
Už jsem nebyla pohodlným kusem nábytku, který lze podle potřeby přenášet z místa na místo.
Toho večera jsem ze svého života konečně odstranila všechen starý, prohnilý nepořádek, který v něm příliš dlouho zabíral místo.