„Ano.“
Zkontrolovala všechny dokumenty a zeptala se na jednu věc ohledně kopií.
Potřebný výtisk jsem okamžitě vytáhla ze složky.
O několik minut později byly dokumenty přijaty a já držela potvrzení o podání.
Venku jsem se zastavila před budovou a vytáhla telefon.
Od Petra přišly čtyři zprávy.
„Kde jsi?“
„Musíme si promluvit.“
„Máma mi volá, všechno jí vysvětlím.“
A poslední:
„Hlavně nic nedělej v emocích.“
Vyfotila jsem potvrzení s razítkem a poslala mu ho.
Pod fotografii jsem napsala dvě slova:
„Už se stalo.“
Zavolal mi téměř okamžitě.
„Lenko, to myslíš vážně?!“
„Naprosto.“
„Ty jsi opravdu podala žádost o rozvod?“
„Ano. A požádala jsem také o vypořádání majetku.“
„Ty vůbec chápeš, co děláš?!“
„Teď už ano.“
„Vždyť jsme to ani nedořešili!“
„Včera jsem se tě přímo zeptala, jestli chceš naše manželství zachránit.“
„A protože jsem ti nedokázal hned odpovědět, tak jsi…“
„Nejde jen o to.“
Mluvil stále rychleji.
„Tak kvůli mámě? Lenko, vždyť jsi dospělá žena! Řekla jen pár hloupostí. Už jsem jí vysvětlil, aby nikomu dalšímu nevolala.“
„Až poté, co všem oznámila náš rozvod?“
„Jaký rozdíl je v tom, kdy jsem s ní mluvil? Mluvil jsem s ní přece!“
„Dobře.“
„Co znamená ‚dobře‘?“
„Že ses konečně rozhodl alespoň v jedné věci.“
Petr zmlkl.
„Stáhni tu žádost.“
„Ne.“
„Večer si všechno promluvíme.“
„Probereme jen to, co ještě opravdu vyžaduje rozhovor.“
„Co tím chceš říct?“
„Uvidíme se doma.“
Ukončila jsem hovor a schovala telefon.
Petr se pokusil zavolat ještě jednou.
Tentokrát jsem to už nezvedla.
V sedm večer byl Petr doma.
A samozřejmě nebyl sám.
Přijela i Růžena.
Její béžový kabát visel v předsíni a sama tchyně stála uprostřed kuchyně s kabelkou zavěšenou na ohnuté paži.
Vždycky se u nás objevovala právě takhle.
Jako by se zastavila jen na minutku, přestože obvykle zůstávala několik hodin.
„Tak konečně jsi doma!“ vyjela na mě, sotva jsem překročila práh. „Vysvětlíš mi, co jsi to provedla?“
Klidně jsem si vyzula boty.
Petr seděl u kuchyňského stolu.
„Máma si chtěla promluvit,“ oznámil.
„To jsem pochopila.“
Tchyně šla za mnou do kuchyně.
„Petr mi říkal, že jsi dnes běžela k soudu!“
„Ano. Podala jsem dokumenty.“
„Tak takhle ses rozhodla jednat?“
„A jak jsem podle vás měla jednat?“
„Nejdřív sis měla promluvit se svým vlastním manželem!“
Podívala jsem se na Petra.
Unaveně si promnul kořen nosu.
„Mami, bez zbytečných obvinění.“
„Ne! Chci tomu rozumět! Ještě včera byla vdaná žena a dnes už chce dělit majetek!“
„Včera jste sama všem oznámila, že už nejsem manželkou vašeho syna.“
Růžena hrdě zvedla bradu.
„Řekla jsem jen to, k čemu váš vztah už dávno směřoval.“
„A dnes jsme k tomu skutečně došli.“
„Lenko,“ vložil se Petr do hovoru, „přestaňme si vyměňovat narážky.“
„Dobře.“
Posadila jsem se naproti němu.
„O čem sis chtěl promluvit?“
Podíval se na matku.
Ta stále stála vedle něj.
„Nejdřív by mě zajímalo, proč jsi hned požádala o vypořádání majetku.“
„Protože při rozvodu se neřeší jen rodinný stav.“
„Já tě přece nechci vyhodit na ulici.“
„Včera jsi nic takového neříkal.“
„Co s tím má včerejšek společného?!“
Tchyně položila kabelku na parapet.
„Má s tím společného všechno! Byt patří Petrovi! Jestli se chceš rozvést, prosím. Ale proč si nárokuješ jeho bydlení?“
„Mami,“ pokusil se ji znovu zastavit Petr.
„Co ‚mami‘? Sám jsi říkal, že je všechno napsané na tebe!“
„Dokumenty jsou skutečně na moje jméno.“
Otevřela jsem kabelku a vytáhla modrou složku.
Položila jsem ji na stůl.
Růžena okamžitě zmlkla.
„Tady je smlouva o prodeji mého bytu,“ začala jsem. „Toho, který mi patřil dávno před svatbou. Tady jsou bankovní potvrzení o převodu peněz na koupi současného bydlení. A také doklady k bytu a k autu.“
Tchyně se překvapeně podívala na syna.
„O jakých penězích mluví?“
Petr neodpověděl hned.
„Lenka měla předtím vlastní byt.“
„To si pamatuju.“
„Prodala ho, když jsme kupovali tenhle.“
„No a? Tehdy jste přece byli rodina!“
Klidně jsem přikývla.
„Přesně tak. Proto jsem posledních devět let nepožadovala, aby mi někdo vracel peníze. Kupovali jsme domov pro naši rodinu.“
Růžena nespokojeně sevřela rty.
„A teď sis na to najednou vzpomněla?“
„Poté, co jste mi před pěti měsíci vysvětlila, že při rozvodu budu muset odejít odsud s kufrem.“
„Nic takového jsem neřekla!“
„Řekla.“
„Nevymýšlej si!“
Petr zvedl oči.
„Mami, řekla jsi to.“
Růžena se k němu prudce otočila.
„Řekla jsem jen, že byt je napsaný na tebe. A to je pravda!“
„Právě po tom rozhovoru,“ pokračovala jsem, „jsem začala shromažďovat dokumenty. A potom jsem navštívila právníka.“
Manžel se zadíval na složku.
„Takže jsi všechny ty papíry měla celou dobu?“
„Ano.“
„A mohla jsi kdykoli…“
„Co přesně?“
„Podat žádost.“
„Mohla.“
„Tak proč jsi to neudělala dřív?“
Tentokrát jsem neodpověděla hned.
Snad poprvé za celý večer se Petr zeptal na něco, co si zasloužilo skutečně vážnou odpověď.
„Protože jsem nechtěla zničit naši rodinu.“
Pomalu se opřel do židle.
Růžena pohrdavě odfrkla.
„Samozřejmě. Podle dnešního jednání to tedy vůbec není poznat!“
Otočila jsem se k ní.