— Takové lidi by sem vůbec neměli pouštět, — zamumlal k ženě vedle sebe. — Kde je ochranka?
Šel jsem dál.
U regálu s konzervami stál upravený dospívající chlapec v bundě školního sportovního týmu a něco projížděl na telefonu. Velmi tiše jsem ho požádal, zda by mi nemohl koupit jednu konzervu hovězího guláše.
Tvář se mu náhle rozzářila, jako bych mu právě nabídl skvělou zábavu.
— Počkejte! Nechoďte!
Telefon okamžitě zvedl a namířil na mě.
— Dám vás na TikTok, — smál se. — Lidi budou koukat už jen kvůli tomu, jak strašně vypadáte. Řekněte něco. No tak, něco povězte!
Sklopil jsem hlavu a pomalu se kolem něj odšoural.
Ještě nějakou dobu šel za mnou a smál se, dokud ho celá hra nepřestala bavit.
Pak se přede mnou objevil zaměstnanec ostrahy. Znechuceně se zamračil a založil si ruce na hrudi.
— Pane, zákazníci si stěžují na zápach. Budu vás muset požádat, abyste odešel.
— Potřebuji jen něco k jídlu, — řekl jsem téměř šeptem.
— V Osmé ulici je azylový dům. Tady zůstat nemůžete. Prosím.
Už zvedal ruku směrem k uniformovanému kolegovi u východu.
Stál jsem chvíli uprostřed uličky a cítil na sobě pohledy cizích lidí.
Nakonec jsem se obrátil k východu. Ochranka šla několik kroků za mnou.
V tu chvíli jsem si připustil něco, čemu jsem se celé ráno bránil.
Nikdo se nezastavil.
Nikdo mě neposlouchal.
Nikdo se na mě nepodíval dost dlouho, aby ve mně viděl člověka.
Mýlil jsem se.
Dobrota už možná opravdu neexistovala.
K automatickým dveřím zbývalo šest kroků.
Pak čtyři.
Dva.
A právě tehdy mě malá ruka chytila za rukáv tak prudce, že jsem málem zakopl o vlastní hůl.
— Pane?
Hlas byl slabý a rozechvělý, skoro neslyšitelný.
Pomalu jsem se otočil a ucítil, že mi srdce začalo bít úplně jinak.
To, co jsem uviděl, mě málem srazilo na kolena.
Stála přede mnou drobná dívka ve vybledlé školní uniformě. V jedné ruce svírala pomačkanou bankovku, ve druhé konzervu hovězího guláše.
— Promiňte, že jsem vás tak chytila, — zašeptala. — Jen jsem nechtěla, abyste odešel hladový.
Zíral jsem na ni a nedokázal odpovědět.
Nemohlo jí být víc než dvanáct.
— To je pro vás. Je tam hovězí guláš. A vezměte si ještě tyhle peníze. Je to všechno, co mám, ale vy je potřebujete víc než já.
Díval jsem se na její nataženou ruku.
— Holčičko… nejsou to peníze, které jsi dostala na obědy?
Přikývla a oči nechala sklopené ke svým botám.
— Šetřila jsem je celý týden. Ale maminka vždycky říká, že se máme rozdělit o to, co máme, i když máme pocit, že sami nemáme skoro nic.
Něco uvnitř mě prasklo.
A současně se otevřelo něco, co bylo zamčené od roku 1989.
— Jak se jmenuješ? — zeptal jsem se.
— Eliška.
Vzala mě velmi opatrně pod paží, jako bych byl ze skla.
Pomohla mi dojít k lavičce před obchodem. Pak odběhla k pítku a vrátila se s papírovým kelímkem vody. Držela ho oběma rukama, zatímco jsem předstíral, že piju.
Když se ke mně naklonila, všiml jsem si vyšitého znaku školy na její uniformě.
— Kde je teď tvoje maminka, Eliško?
— V práci. V noci uklízí kanceláře. Někdy jí dovolí vzít si i denní směnu.
Chvíli jsem mlčel.
— A tatínek?
Dívka lehce pokrčila rameny.
— Jsme jen my dvě.
Nechal jsem ji ještě nějakou dobu sedět vedle sebe. Pak jsem řekl, že musím jít.
Držel jsem se v bezpečné vzdálenosti a sledoval ji, dokud nedošla k malému bytu nad prádelnou poblíž autobusového nádraží.
Ještě téhož večera jsem zavolal svému právníkovi.
— Chci připravit nové dokumenty.
— Jméno?
— Eliška. Dvanáct let. Bydlí s matkou nad prádelnou u autobusového nádraží. Na uniformě měla znak školy nedaleko našeho supermarketu. Prověřte jejich minulost. Potřebuji vědět, že je všechno v pořádku.
Druhý den ráno mi zavolal zpět.
— Pane, máme problém.
— Jaký?
— Matka té dívky pracuje jako noční uklízečka v centrále vaší společnosti. A Marek proti ní shromažďuje podklady k propuštění.
Zavřel jsem oči.
Marek.
Samozřejmě.
— Jaké podklady?
— Obvinění z drobných krádeží. Brala si domů prošlé potraviny pro dceru. Jenže jde o zboží, které už bylo odepsané a určené k likvidaci. Během dvou měsíců zdokumentoval šest případů. Teď připravuje její okamžité propuštění pro porušení pracovních povinností.
Na několik vteřin jsem nic neřekl.
— Ví, že tu ženu znám?
— Ne. Pro něj s vámi nemá vůbec žádnou souvislost. Dost možná právě proto tam ještě pracuje.
Poděkoval jsem mu, zavěsil a znovu vytáhl svůj převlek.
Tentokrát jsem jako bezdomovec vešel přímo do centrály vlastní společnosti.
Mladá recepční za pultem ztuhla. Dva členové ostrahy se ke mně vydali ještě dřív, než jsem došel k výtahům.
— Pane, tady být nemůžete.
— Chtěl bych mluvit s Markem, — zachraptěl jsem. — Jde o zaměstnance nočního úklidu.
Recepční zaváhala a pak zvedla telefon.
Pozoroval jsem její tvář. Když člověk na druhé straně požádal, aby zprávu zopakovala, v očích se jí objevilo překvapení.
Bezdomovec, který se jmenovitě dožadoval jednoho z nejvyšších manažerů společnosti, byl zřejmě natolik neobvyklý případ, že se informace skutečně dostala nahoru.
Za necelou minutu se Marek objevil na horním konci schodiště.
Vypadalo to, jako by zápach ucítil dřív, než si mě pořádně prohlédl.