A teď, když se dlouho očekávaný zázrak konečně stal skutečností… byl najednou v ohrožení.
„Opravdu o všechno zase přijdu?“ zašeptala.
Nikdo neodpověděl.
Lékaři dál pracovali, ale jejich tváře zůstávaly napjaté. Vyměňovali si krátké věty, jejichž význam skoro nedokázala zachytit.
„Tlak stoupá.“
„Hlídejte puls.“
„Připravte vybavení.“
Každé slovo její strach jen prohlubovalo.
Znovu ucítila prudkou bolest a vykřikla.
„Já to nevydržím… je toho moc…“
„Zvládnete to,“ řekl starší lékař jistě. „Jsme tady s vámi.“
Zaryla prsty do prostěradla.
„Řekněte… máte strach?“
Na okamžik zmlkl.
„Jsme… velmi pozorní.“
Tahleta odpověď jí stačila, aby pochopila pravdu.
Báli se.
A tím se její vlastní děs ještě zvětšil.
Kontrakce přicházely jedna za druhou. Čas jako by se rozplynul. Minuty se táhly nekonečně dlouho.
V jednu chvíli zahlédla, jak jeden z lékařů tiše vyšel z pokoje a mluvil do telefonu.
„Koho volá?“ zeptala se a sotva popadala dech.
Mladý lékař zaváhal, ale nakonec odpověděl:
„Ještě jednoho odborníka.“
„Proč?“
Chvíli hledal správná slova.
„Protože váš případ je… mimořádně neobvyklý.“
Zavřela oči.
Slovo „neobvyklý“ znělo téměř jako rozsudek.
A přesto v ní někde hluboko pořád zůstávala naděje.
„Je to moje dítě,“ zašeptala. „Čekala jsem na něj celý život…“
Po tvářích jí sklouzly slzy.
„Prosím… zachraňte ho.“
V té chvíli vstoupil do pokoje další lékař. Vysoký, soustředěný, s pozorným a vážným pohledem. Rychle si natáhl rukavice a přistoupil k lůžku.
„To je ta pacientka?“ zeptal se krátce.
„Ano,“ odpověděl mladý lékař.
Nový odborník se podíval na monitor a potom obrátil zrak k ženě.
Výraz ve tváři se mu změnil.
Zamračil se.
„Kdy začaly kontrakce?“
„Před chvílí,“ odpověděli mu.
Přikývl a naklonil se blíž, aby si pozorně prohlédl hodnoty.
Žena ho sledovala se stále větší úzkostí.
„Řekněte… rozumíte tomu, co se děje?“
Neodpověděl okamžitě.
„Mám určité domněnky.“
„Jaké?“
Podíval se jí přímo do očí.
„Musíme postupovat maximálně opatrně.“
Srdce se jí bolestně sevřelo.
„Je to nebezpečné?“
Na krátký okamžik se odmlčel.
„Ano.“
To jediné slovo stačilo, aby se v ní všechno převrátilo.
Přesto neuhnula pohledem.
„Tak neztrácejte ani vteřinu.“
Lékaři začali pracovat rychleji. Jejich pokyny zněly jasněji, pohyby byly přesnější a jistější.
Napětí v pokoji však dál rostlo.
A ona cítila, že před nimi je něco, na co nebyl připravený nikdo z nich…
Její slova jako by byla signálem. Celý pokoj se dal do pohybu, tentokrát už ale bez paniky — kroky lékařů byly sladěné, přesné a promyšlené, jako by každý předem věděl, jakou roli má v té podivné a děsivé situaci sehrát.
Žena ležela, těžce dýchala a pevně svírala okraj prostěradla. Bolest přicházela stále silněji, ale teď už ji neděsila nejvíc bolest samotná. Nejhorší bylo to, co četla v očích lékařů — napětí, snahu nezastavit se pohledem na tváři druhého příliš dlouho.
„Musíme být připraveni na jakýkoli vývoj,“ řekl tiše nový odborník, aniž by spustil oči z monitoru.
„Srdeční rytmus je nestabilní,“ dodal mladý lékař.
„Ale pořád tam je,“ zašeptala žena, jako by se těch slov držela jako posledního pevného bodu.
Nikdo jí neodpověděl, jen starší lékař jí opatrně stiskl dlaň.
„Dýchejte zhluboka. Jsme s vámi.“
Přikývla, i když se v ní všechno svíralo strachem. Na okamžik měla pocit, že je znovu tou mladou ženou, která kdysi seděla proti lékaři a slyšela krutou větu: „Vy nikdy nebudete moct mít děti.“
Jenže teď to bylo jiné. Teď v ní byl život. A ona ho nehodlala pustit.
„Jsem připravená,“ zašeptala skrz bolest.
Kontrakce zesílily. Přístroje začaly pípat častěji. Sestry si mezi sebou vyměnily rychlé, napjaté pohledy.
„Přecházíme do aktivní fáze,“ pronesl jeden z lékařů.
„Připravte všechno potřebné,“ odpověděl odborník.
Žena vykřikla — bolest už byla téměř nesnesitelná. Právě v tu chvíli se ale stalo něco zvláštního.
Jeden z přístrojů vydal ostrý, nezvyklý signál.
„Co to bylo?“ zeptal se rychle mladý lékař.
„Hodnoty se mění…“ odpověděla sestra.
Všichni na vteřinu strnuli.
„To není možné…“ zašeptal kdosi.
Žena i přes bolest otevřela oči.
„Co se stalo?!“
Odborník přistoupil blíž k obrazovce a jeho tvář ještě víc zvážněla.
„Srdeční rytmus… se stabilizuje.“
„To je dobře?“ zeptala se s nadějí.
Neodpověděl hned.
„Ano… ale to není to hlavní.“
„A co tedy?!“
Zhluboka se nadechl.
„Vidíme, že struktura plodu… se změnila.“
„Změnila? Jak je to možné?“
„Jako by… organismus sám napravoval vývoj.“
V pokoji zavládlo naprosté ticho.
„Může se něco takového vůbec stát?“ zeptal se tiše mladý lékař.
„Teoreticky… ne,“ odpověděl odborník. „Ale právě to teď vidíme.“
Žena nerozuměla složitým lékařským výrazům, ale pochopila to nejdůležitější:
Něco bylo špatně… a zároveň se to zlepšovalo.
„Takže on… žije?“ zašeptala.
„Ano,“ řekl starší lékař pevně. „Žije.“
Slzy jí znovu stekly po tvářích.
„Já to věděla… cítila jsem to…“
Na emoce ale skoro nebyl čas.
„Musíme postup urychlit,“ řekl odborník. „Porod už probíhá a nevíme, jak se organismus zachová dál.“
„Rozumím.“
Připravili ji a pomohli jí zaujmout správnou polohu. Sestry pracovaly rychle, ale nesmírně opatrně.