Petrův zástupce tvrdil, že k dělení může být určeno pouze devět set tisíc korun, které se nacházely na zablokovaném účtu v době projednávání případu.
Sedm set tisíc převedených matce mělo podle obhajoby představovat dobrovolný dar a pomoc blízké příbuzné. Započítat tuto částku do společného majetku by prý bylo neoprávněné.
Ivana Nováková však byla na podobnou argumentaci připravena.
Předložila bankovní dokumenty, údaje o datu převodu a upozornila soud, že pro údajnou opravu střechy neexistují žádné doklady.
„Pokud žalovaný tvrdí, že matce předal tak vysokou částku jako dar nebo na opravu domu, kde jsou příslušné dokumenty? Existuje darovací smlouva? Byly předloženy rozpočty, smlouvy s řemeslníky nebo účtenky za stavební materiál? Nemáme jediný důkaz, že oprava skutečně proběhla. Máme pouze bankovní převod uskutečněný čtrnáct dní před podáním návrhu na rozvod. Peníze byly společné a souhlas manželky s jejich převedením nikdo nezískal.“
Advokátka zdůraznila, že nešlo o drobnou pomoc příbuznému, ale o značnou část úspor, které manželé shromažďovali po mnoho let.
Převod navíc proběhl právě v době, kdy Petr už plánoval ukončení manželství.
Jana před soudem potvrdila, že o manželově záměru předem nevěděla, s převodem tak vysoké částky nesouhlasila a žádná společná dohoda o pomoci tchyni mezi nimi neexistovala.
Petrův zástupce stále opakoval, že jeho klient pouze pomáhal starší matce vyřešit běžný problém s bydlením.
Přesvědčivé důkazy o tom, že sedm set tisíc korun skutečně padlo na opravu střechy, však nepředložil.
Po zhodnocení všech okolností soud rozhodl, že převedená částka musí být do vypořádání společných peněz zahrnuta.
Celková suma úspor určená k rozdělení byla stanovena na jeden milion šest set tisíc korun.
Každému z manželů tedy připadlo osm set tisíc.
Petrův pokus zmenšit rozsah společného majetku převodem peněz na příbuznou nepřinesl výsledek, v který doufal.
Jeho promyšlený plán se obrátil proti němu.
Po skončení jednání vyšli bývalí manželé na chodbu.
Petr vypadal úplně zdrceně. Z jeho někdejší sebejistoty a povýšeného úsměvu nezůstalo nic.
Zastavil se vedle Jany a s neskrývaným hněvem pronesl:
„Tohle ti nikdy neodpustím.“
Žena se na něj podívala bez strachu i bez touhy po pomstě.
Za tu dobu pochopila příliš mnoho na to, aby ji podobná slova ještě dokázala zranit.
„Raději přemýšlej o něčem jiném,“ odpověděla klidně. „Myslíš, že se tvé Monice bude líbit, že ti po všech těch chytrých krocích zůstalo jen osm set tisíc?“
Petr neřekl ani slovo.
Prudce se otočil, zamířil k východu, sedl do auta a odjel, aniž by se pokusil v rozhovoru pokračovat.
Jana zůstala stát před budovou soudu.
Necítila vítězství nad mužem, který se ocitl v nepříjemné situaci. Spíš ji bolely promarněné roky, ztracená důvěra a rodina, jež kdysi působila pevně a bezpečně.
Současně však pocítila zvláštní úlevu.
Poprvé po dlouhé době věděla, že už nemusí nic vysvětlovat, snášet lež ani čekat, jak rozhodne někdo jiný.
Šla do banky a nechala si převést částku, která jí podle soudního rozhodnutí náležela, na vlastní účet.
Před ní bylo stále mnoho starostí, přesto už se na budoucnost dívala jinak.
Šestadvacet let manželství skončilo způsobem, o jakém nikdy nesnila. Petrovi se však nepodařilo nechat ji bez prostředků.
Byl přesvědčený, že důvěřivou manželku snadno oklame a začne nový život s penězi, které mu právem nepatřily. Zapomněl ale, že klid nemusí znamenat slabost a mlčení není důkazem nevědomosti. Někdy je člověk, kterého ostatní podcení, několik kroků před nimi.