„Nebyla jsem v bazénu snad patnáct let.“
„Výborně. Tak je nejvyšší čas.“
O hodinu později jsem stála u bazénu ve starých plavkách a cítila se nesmírně trapně.
Pak jsem vstoupila do vody.
Po prvních sto metrech mě bolely ruce.
Po dalších stech jsem chtěla přestat.
Po čtyřiceti minutách jsem však vyšla z bazénu a poprvé po několika měsících necítila v zádech obvyklou tíhu.
Koupila jsem si permanentku.
Potom nové tenisky.
A následně jsem se objednala ke kadeřnici.
Ne proto, abych se někomu zalíbila.
Najednou jsem si totiž vzpomněla, že i já mám vlastní tvář, vlasy, tělo a přání.
Ještě víc mě překvapily peníze.
Celé roky jsem byla přesvědčená, že s Petrem žijeme poměrně skromně.
Po dvou týdnech sama jsem však zjistila, že mi na účtu zůstává výrazně víc než obvykle.
Přestala jsem kupovat drahý salám, který jedl jen Petr.
Přestala jsem platit nákupy pro jeho matku.
Lence už jsem neposílala peníze „do pátku“.
Neobjednávala jsem dárky pro její děti.
Nekupovala jsem Petrovi cigarety, kávu, ponožky, šampon ani polovinu věcí, které z nějakého důvodu pokládal za společné výdaje.
A najednou se ukázalo, že můj plat vůbec není malý.
Pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Do lékárny přišel pravidelný zákazník, pan Viktor, vedoucí soukromého zdravotního centra naproti přes ulici.
Často u nás kupoval vitamíny a zdravotnický materiál.
Tentokrát potřeboval vybrat několik přípravků do lékárničky pro zaměstnance.
Dali jsme se do řeči.
Vysvětlila jsem mu, jak se jednotlivé léky skladují, ukázala vhodné alternativy a upozornila na chybu v seznamu, který dostal.
Pozorně mě vyslechl.
„Paní Jano, jak dlouho tady pracujete?“
„Devět let.“
„A vedla jste někdy lékárnu?“
„Kdysi jsem zastupovala vedoucí.“
Vytáhl vizitku.
„V našem centru otevíráme lékárenský výdejní pult. Potřebuji člověka, který jen neprodává krabičky, ale opravdu ví, co dělá.“
Podívala jsem se na vizitku.
„Nabízíte mi práci?“
„Nabízím vám, abyste přišla na pohovor.“
O týden později jsem podepsala smlouvu.
Plat byl téměř o třetinu vyšší.
Pracovní doba byla normální.
Čekaly mě čtvrtletní odměny.
A poprvé po mnoha letech jsem měla něco řídit, ne pouze plnit požadavky ostatních.
Mezitím mi Petr začal volat častěji.
Zpočátku se snažil působit sebejistě.
„Tak co, jak se ti žije samotné?“
„Dobře.“
„Neboj, brzy tě to omrzí.“
O pár dní později se ozval znovu.
„Nevíš náhodou, kde jsou náhradní ručníky?“
Potom:
„Jak se na pračce nastavuje program na košile?“
A za další tři dny:
„Máma má vysoký tlak. Jaké léky jí obvykle kupuješ?“
Název jsem mu řekla.
Ale nejela jsem tam.
Ve třetím týdnu mi zavolala jeho sestra Lenka.
„Jano, ty vůbec chápeš, co děláš?“
„To se právě snažím zjistit.“
„Maminka včera sama myla okna!“
„Lenko, proč to dělala sama?“
„A kdo to měl udělat?“
„Například její dcera.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Já mám děti!“
„Tvému nejstaršímu je sedmnáct.“
„A taky pracuju!“
„Já také.“
„Ty jsi vždycky pomáhala!“
„Právě.“
„Petr kvůli tobě jí jen nějaké jídlo z rozvozu!“
„Je dospělý.“
„Stala se z tebe sobkyně.“
Podívala jsem se na své nehty.
Po několika letech na nich byl poprvé upravený světlý lak.
„Možná ano, Lenko. Ale víš co? Být trochu sobecká vyjde levněji než živit celou vaši rodinu.“
Položila telefon.
Přesně po měsíci mi Petr zavolal večer.
V hlase měl opět svou starou sebejistotu a povýšenost.
„Tak co, měsíc skončil.“
„To vím.“
„Myslím, že už sis všechno uvědomila. Vrať se zítra. Dokonce jsem objednal úklid.“
Málem jsem se zasmála.
„Proč až zítra? Můžu přijet dnes.“
Zjevně ho to potěšilo.
„To je správné.“
Když jsem vstoupila do našeho bytu, jako první jsem ucítila zápach.
Směs přepáleného oleje, prachu a pánské kolínské.
V kuchyni se vršilo nádobí.
V obývacím pokoji seděla jeho matka, Božena.
Vypadala unaveně a nespokojeně.
Petr se rozvaloval v křesle.
„Tak?“ zeptal se. „Rozmyslela sis to?“
„Ano.“
Usmál se.
„Já jsem to věděl.“
„Já jsem se toho za ten měsíc také hodně dozvěděla.“
„Například?“
Položila jsem na stůl desky.
„Například to, že nemusím vstávat v šest ráno jen proto, aby dospělý muž dostal snídani.“
Úsměv mu zmizel z tváře.
„Jano…“
„Zjistila jsem, že mě nebolela záda kvůli věku. Bolela mě proto, že jsem po práci nosila domů těžké tašky a potom ještě dvě hodiny stála u sporáku.“
„Přeháníš.“
„Také jsem zjistila, že po zaplacení výdajů na tvoji matku, tvoji sestru, její děti a tvoje návyky mi zůstávalo skoro dvakrát méně peněz než dnes.“
Božena se narovnala.
„Rodina je přece od toho, aby si pomáhala!“
Otočila jsem se k ní.
„Pomoc znamená, že si lidé pomáhají navzájem. Když jeden člověk dvacet let pomáhá všem ostatním a oni mu jen vysvětlují, že je to jeho povinnost, říká se tomu jinak.“
Petr se postavil.
„Tak dost. Měsíc jsi žila sama, ochutnala svobodu a teď sis začala moc dovolovat. Vrátíš se a všechno bude zase jako dřív.“
Podívala jsem se na něj.
Dřív by mě taková věta možná přiměla pochybovat.
Tentokrát jsem však najednou viděla celou situaci z odstupu.
Přede mnou stál muž, který mě poslal pryč z vlastního domu, aby mě potrestal.