Klidně jsem nalila horkou vodu do šálků a do každého vložila sáček čaje.
Ruce se mi ani nezachvěly.
Sama jsem byla překvapená, jak klidná dokážu být.
„Naděnko, poslouchej,“ naklonil se ke mně bratr. „Mám návrh. Přepíšu na tebe byt v Sokolské a ty mi vyplatíš náhradu za garáž. Samozřejmě ne celou částku, jen určitou část. Aby to bylo spravedlivé.“
„Spravedlivé,“ zopakovala jsem pomalu.
„Samozřejmě. Táta přece nemohl vědět, jak se všechno změní. Kdyby to tušil, rozdělil by majetek napůl.“
„Když jsi dostal byt, nabídl jsi mi polovinu?“
„Jenže tohle je byt! A tam jde skoro o šest milionů!“
„A když jsi prodal tátova Záporožce za sto třicet tisíc, dal jsi mi alespoň jedinou korunu?“
„To se nedá srovnávat! Je to něco úplně jiného!“
„Tak mi vysvětli, v čem je ten rozdíl.“
Martina se okamžitě vložila do rozhovoru. Její hlas zněl znovu klidně a sebejistě, jako by si celý argument předem několikrát nacvičila.
„Naděždo, proč se pořád vracet ke starým křivdám? Teď přece mluvíme o rozumném řešení. Váš otec rozděloval dědictví, aniž věděl, co přinese budoucnost. Okolnosti se změnily. Není logické starou dohodu přehodnotit?“
Neodpověděla jsem.
Vstala jsem od stolu, odešla do pokoje a po chvíli se vrátila s kartonovým tubusem.
Vytáhla jsem starý výkres a rozprostřela ho na kuchyňském stole mezi šálky s čajem.
„Podívej se pořádně, Aleši. Rok 2009. A otcovo písmo.“
Aleš se sklonil nad pauzovací papír.
Několik dlouhých vteřin si prohlížel zakreslené obytné bloky, školu i zelený obdélník budoucího parku.
Pak jeho oči spočinuly na nápisu v dolní části.
Viděla jsem, jak se mu nepatrně pohnuly rty.
Bezhlesně přečetl dvě slova:
„Naděnce. Vydrž.“
Pomalu se narovnal.
Neřekl však nic.
„On to všechno věděl,“ promluvila jsem tiše. „Třináct let věděl, že se tu bude stavět. A nikomu nic neřekl. Ani tobě, ani mně. Protože kdybys to zjistil dřív, nejezdil bys za ním třikrát za čtyři roky. Byl bys tam každý den. A táta to moc dobře věděl.“
Alešovi se na tváři objevily červené skvrny.
Úplně stejné jako v dětství, když ho přistihli při další lži.
„Takže se dělit nebudeš?“
„Ne.“
„Ani s vlastním bratrem?“
„Vlastní bratr navštívil nemocného otce za čtyři roky třikrát. Vlastní bratr prodal jeho oblíbené auto, vzal si všechny peníze a mně nedal nic. Vlastní bratr se mi smál u tety Libuše, nazýval moje dědictví šesti setinami rzi a vysmíval se otcovu daru. A teď ten stejný vlastní bratr přišel s dortem.“
Na okraji stolu stála krabice s medovníkem.
Byla úhledná, ozdobná a stále převázaná stuhou.
Ani jsme ji neotevřeli.
„Vezmi si ten dort, Aleši.“
Martina natáhla ruku jako první.
Mlčky krabici zvedla ze stolu.
Aleš se zastavil ve dveřích a dlouze se na mě díval.
Poprvé za celý náš život jsem v jeho očích neviděla obvyklou převahu.
Bylo v nich jen zmatení.
Nedokázal pochopit, proč se nenápadná garáž uprostřed zanedbané průmyslové oblasti najednou ukázala být mnohem cennější než prostorný třípokojový byt.
A už vůbec nechápal, jak jeho starší sestra, která celý život mlčela, ustupovala a přizpůsobovala se, která dokázala denně strávit čtyřicet minut jen cestou jedním směrem, najednou dokázala vyslovit jediné krátké slovo.
„Ne.“
„Táta by s tím nesouhlasil,“ utrousil ode dveří.
„Táta sepsal závěť vlastní rukou. A přesně věděl, co dělá.“
Peníze přišly na můj účet v prosinci.
Celá částka.
Aleš mi od té doby nezavolal.
Podle tety Libuše teď všem příbuzným a známým vypráví, že sestra náhle zbohatla na otcově dědictví, ale vlastnímu bratrovi nedopřála ani korunu.
Vyřadili mě z rodinné skupiny.
Na další narozeniny neteře mě také nepozvali.
Teta Libuše si nechala na můj účet opravit střechu domu.
Všechny čtyři roky totiž otci vozila z vesnice čerstvé mléko.
A nikdy si za něj nevzala peníze.
Když jsem nabídla, že opravu zaplatím, rozhodně odmítla.
Hádaly jsme se téměř dva týdny, než se mi ji konečně podařilo přesvědčit.
Zbytek peněz jsem převedla na samostatný bankovní účet.
Zatím jsem se jich nedotkla.
V únoru jsem se vydala do města, kam kdysi odvezl vůz otcův nový majitel.
Sběratel, který Záporožce koupil, byl mým příchodem velmi překvapený.
Nabídku však neodmítl.
Našeho starého „hrbáče“ jsem odkoupila zpět.
Zaplatila jsem sto padesát pět tisíc korun.
O pětadvacet tisíc víc, než za kolik jsme ho kdysi prodali.
Teď stojí otcovo auto v garáži manžela tety Libuše.
Je přikryté tou samou starou plachtou.
Někdy tam v neděli přijedu.
Otevřu vrata, postavím vedle auta dřevěnou stoličku a jen sedím.
Vzduch pořád voní motorovým olejem a prachem.
A úplně nepatrně také jablky.