Vypadal úplně jinak než ještě před několika hodinami. Byl smrtelně bledý, nepřirozeně hubený a v očích měl děsivý, téměř šílený lesk. Díval se přímo na mě, ale jeho pohled byl prázdný. Jako by přede mnou nestála jeho žena, nýbrž cizí a nebezpečná bytost.
— Tohle jsi neměla najít, — řekl roztřeseným hlasem. — Teď zjistila, že už všechno víš.
— Kdo? — vydechla jsem. — Kdo je ta „ona“?
Petr pomalu sklopil oči k mým rukám. Pořád pevně svíral sešit a jeho tvář se zkřivila opravdovým strachem.
— Celou tu dobu byl vedle tebe ještě někdo, — pronesl. — Myslela sis, že jen trávím dlouhé hodiny v práci. Já si zase myslel, že přicházím o rozum. Ve skutečnosti jsem se tě snažil ochránit.
Zhluboka se nadechl.
— Všechno, co jsi považovala za svůj obyčejný život, bylo součástí její hry. V domě není žádný zloděj. Přichází v noci a zaujímá tvoje místo u rodinného stolu.
Petr zvedl ruku směrem k matraci v Matějově pokoji.
— Jen ocel… jen ocelové věci ukryté pod postelí jí brání dotknout se našeho syna.
Chtěla jsem vykřiknout, ale vtom lampa několikrát zablikala a zhasla.
Ticho, které následovalo, bylo těžké a husté. Z temné chodby se ozvaly pomalé, tlumené kroky. Přesně takové, o jakých Matěj vyprávěl svému otci.
Petr mi vytrhl sešit z ruky, odhodil ho stranou a vrhl se ke komodě. Z jedné zásuvky vytáhl vidličku, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Byla obrovská a těžká, s nerovnými, zubatými okraji. Vypadala spíš jako doma vyrobená zbraň než jako kuchyňský příbor.
— Lehni si! — přikázal chraplavě.
Klesl na kolena a vlastním tělem mě zakryl.
— Ať se na ni nedíváš!
Jenže já nedokázala odvrátit oči.
Ve dveřích, kde před chvílí stál Petr, se vznášela temná, téměř beztížná postava. Pomalu se naklonila dopředu. Vzduch naplnil pach vlhké země, starého prachu a něčeho, co už dávno zemřelo.
Petr sevřel vidličku pevněji.
Postava se zastavila.
— Nedostaneš je, — řekl rozhodně. — Ani teď, ani nikdy.
Stín před námi pomalu natáhl dlouhou ruku.
A v tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsem věděla o vlastním životě, o manželovi i o synovi, nebylo nic víc než tenká látka natažená přes nekonečnou propast.
Ta propast byla přímo v našem domě.
A já se právě stala součástí její noční můry.
Zavřela jsem oči. V hlavě se mi zoufale opakovalo jediné slovo:
„Vidličky. Všechno je ve vidličkách.“
Když jsem konečně oči otevřela, světlo znovu svítilo. Petr byl pryč. Nezůstala po něm žádná stopa. Na podlaze však ležela ta obrovská vidlička, pokrytá podivnou černou hmotou, která připomínala husté saze.
Od té noci jsem se Matěje už nikdy nezeptala, proč vidličky schovává.
Každý večer jen opatrně nadzvednu jeho matraci a zkontroluji skrýš. Pokaždé tam najdu přesně tolik ostrých ocelových hrotů, kolik jich potřebujeme, abychom se dočkali rána.
Teď už znám pravdu.
Vidličky nesbíráme. Bráníme se.
Bráníme se bytosti, která se každou noc vrací, aby zjistila, jestli jsem začala být příliš zvědavá. Bytosti, kterou Petr nikdy nedokázal vyhnat — i když se o to možná stále pokouší.
Nejhorší na tom však je něco jiného.
Už to není jen beztvarý stín.
Někdy, když se podívám do zrcadla, vidím, jak se můj odraz usměje mými rty ještě dřív, než se usměju já.