„Ztratila mnoho krve,“ řekl. „Stav dětí se podařilo stabilizovat, ale Klářiny životní funkce se rychle zhoršují. Děláme všechno, co můžeme. Musíte se však připravit na nejhorší.“
Lékař se znovu ztratil za dveřmi.
Martin zůstal stát jako přimrazený a lehce se pohupoval.
„Připravit se na nejhorší,“ zopakoval bezbarvě.
Položila jsem mu dlaň na záda.
Můj nejlepší přítel.
Můj bratr.
„Martine, podívej se na mě. Klára si vybrala tebe, protože se vedle tebe cítí v bezpečí. Teď jí musíš dát stejnou sílu.“
„Můj slib,“ vydechl.
Neměla jsem čas ptát se, co tím myslí. Martin se ke mně otočil. V očích měl něco, čemu jsem nedokázala porozumět.
„Musím s tebou mluvit,“ řekl. „Ale ne tady.“
Odvedl mě dál chodbou, do malého výklenku u schodiště.
„Než ji odvezli, řekla mi: Když se neprobudím, řekni své sestře všechno.“
Ztěžka jsem polkla.
„Co přesně mi máš říct?“
Martin sklopil ruce do klína.
„Nastal čas, abys zjistila, proč jsem si Kláru doopravdy vzal.“
Zachytila jsem se stěny, aby se mi nepodlomila kolena.
„Prosím, neznič mi čtyři roky, během kterých jsem ji viděla šťastnou po tvém boku.“
„Myslíš, že chci stát na téhle chodbě a vyprávět ti to, zatímco ona tam bojuje o život?“
V jediném okamžiku se vrátily všechny podezřelé myšlenky, které jsem celé roky zaháněla.
Udělal to kvůli penězům.
Vzdal se vlastního života a vzal si Kláru proto, že nemohl být se mnou a ona byla nejbližší možností.
Martin vytáhl složený list papíru a podal mi ho.
„Dal jsem jí slib a dodržím ho. Jenže… všechno je mnohem horší, než si myslíš,“ řekl. „Raději si sedni.“
Papír se mi třásl v prstech.
Nejdřív jsem si všimla záhlaví. Patřilo advokátní kanceláři mého otce.
Pak jsem uviděla rozpis plateb.
Šesticifernou částku, kterou měl Martin získat, pokud se s Klárou ožení.
Pod dokumentem byly podpisy mých rodičů.
A také Martinův.
Výkřik mi unikl dřív, než jsem ho stačila zadržet.
Myslela jsem, že význam smlouvy chápu. Brzy se však ukázalo, že ten papír představuje jen malý výsek celé pravdy.
„Nechal ses koupit, abys si vzal mou sestru?“
„Vím, jak to vypadá. Ale nech mě to vysvětlit—“
„Vysvětlit co, Martine?“ Můj hlas se odrážel od stěn. „Vzal sis peníze od našich rodičů, aby ses oženil s Klárou? Ona teď bojuje o život a ty jsi s ní stál u oltáře s vědomím, že za to dostaneš zaplaceno?“
Martin pomalu sjel po zdi na zem.
A potom řekl slova, po kterých se mi zastavil dech.
„Neproplatil jsem jediný šek,“ zašeptal a rozplakal se. „Všechny peníze, které mi poslali, jsem převedl na Klářin účet. Do poslední koruny. Dostane je, až je bude potřebovat. Každý haléř patří jí.“
Chtěla jsem mu věřit.
Jenže něco pořád nesedělo.
„Tak proč jsi tu smlouvu podepsal? Proč jsi připojil své jméno k něčemu tak odpornému?“
Martin se zadíval do podlahy.
„Protože jsem zjistil, kam ji chtějí poslat. Do zařízení, které se jmenuje Javorový Dvůr.“
Ten název mi nic neříkal. Ale způsob, jakým ho vyslovil, mi podlomil nohy. Posadila jsem se na dlažbu naproti němu.
„Tvoje matka mi ukázala propagační brožuru,“ pokračoval. „Řekla, že jste s bratrem dospělí, Klára se stane břemenem a nikdo z rodiny nebude chtít nést tu odpovědnost.“
„To není pravda. Klára není žádné břemeno. Postarala bych se o ni, kdyby mou pomoc skutečně potřebovala.“
„Nic ti nehodlali říct.“ Martin ztišil hlas natolik, že jsem se k němu musela naklonit. „Tvoje matka řekla: Aneta si zaslouží vlastní život. Nedovolíme, aby byla navždy připoutaná ke Kláře.“
„Opravdu to řekla?“
„Nabídla mi peníze, když si Kláru vezmu. A také zákonné opatrovnictví. Na to jsem nepřistoupil. Ty dokumenty jsem nepodepsal kvůli penězům. Udělal jsem to, protože ji miluju. Protože chci, aby žila život, který si zaslouží.“
Pohlédla jsem na zmačkaný papír, který jsem stále svírala u hrudi.
Ještě jedna věc mi však nedávala smysl.
„A Klára o tom věděla?“
Martin přikývl.
„Rok po svatbě jsem jí všechno řekl. Už jsem jí nemohl dál lhát. Nejdřív plakala. Potom se zasmála. A nakonec mi řekla, že mě pořád chce za svého manžela.“
Usmál se přes slzy.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Klára mě požádala, abych mlčel. Řekla, že bys rozpoutala válku s našimi rodiči a celá rodina by se rozpadla. Ten slib jsem dodržel až do dneška. Pak mě požádala o další.“
Společně jsme se vrátili na nemocniční chodbu.
Vzpomněla jsem si, jak Martin Kláře každé úterý nosil květiny, i když nebyl žádný zvláštní důvod. Jak zpaměti citoval její oblíbený film. Jak se jí dotýkal, když si myslel, že se nikdo nedívá.
Jejich manželství nikdy nebylo předstírané.
Jejich láska byla skutečná.
Rodičům jsem však nedokázala odpustit, co chtěli udělat.
„Nenáviděla jsem tě celé dvě minuty,“ zašeptala jsem.
„Kdybych byl na tvém místě, nenáviděl bych mě mnohem déle.“
Vtom se chodbou rozezněly rychlé kroky.
Otočila jsem se a uviděla přicházet lékaře. Z jeho očí jsem poznala, že nese zprávu, na kterou nejsem připravená.
Opřela jsem se zády o stěnu.
Lékař se zastavil několik kroků od nás a pohlédl z Martina na mě.
Než stačil promluvit, zazvonil výtah.
Z kabiny vystoupili moji rodiče. Přes ruce měli přehozené kabáty a okamžitě nás spatřili.