A horký čaj.
Žena pokračovala:
— Tehdy jste mi otevřela dveře. Pozvala jste mě dovnitř, nechala mě zahřát se a dala mi čaj. Potom jste mi dovolila zavolat tetě. Hned následující ráno jsem odjela z města. Pro vás to možná byla jen drobná laskavost. Ale mně ta noc změnila úplně všechno.
Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo.
Podívala se směrem k oknu.
— Před deseti lety se mi konečně podařilo zjistit, kde teď bydlíte. Přesto jsem nedokázala hned zaklepat. Bála jsem se a bylo mi trapně. Nevěděla jsem, jestli si mě vůbec vybavíte. Proto jsem nejdřív napsala Václavovi.
Prudce jsem se k manželovi otočila.
Pomalu přistoupil blíž.
— Požádala mě, abych ti zatím nic neříkal, — vysvětlil. — Dokud sama nenajde odvahu vstoupit do tohoto domu.
Mlčky jsem na něj hleděla.
— Tehdy jsem jí něco slíbil. Řekl jsem jí, že každou neděli přesně ve čtyři hodiny bude u našeho okna stát šálek čaje. Když ho uvidí z ulice, pochopí, že dveře jsou pro ni pořád otevřené.
V jediném okamžiku do sebe zapadly všechny podivnosti posledních deseti let.
Tmavé auto.
Václav stojící u okna.
Šálek čaje každou neděli.
Žena mi podala krabičku, kterou celou dobu držela v rukou.
Zvedla jsem víčko.
Uvnitř ležel starý modrý šálek.
Odřený.
Časem téměř vybledlý.
— Právě z něj jste mi tu noc dala napít, — řekla tiše. — Uchovala jsem ho po všechny ty roky.
Už jsem nedokázala zadržet slzy.
Samy mi stékaly po tváři.
Objala jsem ji.
Tu neděli poprvé za celých deset let čaj u okna nevychladl.
Všichni tři jsme se posadili ke kuchyňskému stolu.
Václav šel připravit ještě jeden šálek.
Podívala jsem se na něj a zeptala se:
— Proč jsi mi o tom celou dobu nic neřekl?
Lehce se usmál.
— Protože někdy není nutné vědět, pro koho přesně necháváš dveře otevřené. Mnohem důležitější je jednou je nezavřít.
Od té doby čaj připravujeme každou neděli.
Jenže u okna už nestojí jediný šálek.
Jsou tam tři.