„A co si vezmeš ty?“ zašeptala jsem. „A Tomášovi to nebude líto?“
„Právě proto ti volám. Můžeš mi přivézt něco slušného? Cokoliv. Prosím. A neboj, mami. Tomáš mě pozval na ples, ne na módní přehlídku.“
„Dnes tě potřebuje ona.“
Otočila jsem auto a hnala se zpátky domů. Vběhla jsem rovnou ke skříni a začala vytahovat všechno, co aspoň trochu vypadalo slavnostně. Jenže nic se na maturitní ples nehodilo. Všechny moje šaty by na Anetě visely jako pytel.
A pak mi pohled sklouzl k obalu vzadu ve skříni.
Petrův oblek.
Dlouho jsem před ním stála a držela prsty na zipu. Tři roky jsem ho neotevřela. Nedotkla jsem se ho ani tehdy, když jsem uklízela ostatní manželovy věci.
Pomalu jsem zip stáhla dolů. Nejdřív se ukázalo černé sako, potom klopa, po níž se v drobném vzoru vinuly oranžové javorové listy.
Sundala jsem ho z ramínka.
„Promiň, Petře,“ zašeptala jsem. „Dneska tě potřebuje ona.“
Vypadala zároveň jako dítě i jako vzpomínka.
Aneta na mě čekala u bočního vchodu. Už měla na sobě zase tričko a legíny, které si vzala pod šaty. Lucie se mezitím převlékla do jejího vysněného oblečení.
„Mami, přinesla jsi ho,“ dotkla se dcera obleku oběma rukama. „Ty jsi přinesla tátův oblek.“
„Jsi si jistá?“
„Jsem.“
Pomohla jsem jí obléct sako v prázdné chodbě. Rukávy jí překrývaly zápěstí. Ramena byla příliš široká. Vypadala současně jako mladá dívka a jako živá připomínka někoho, kdo tu už nebyl.
„Jsi krásná,“ řekla jsem. A byla to pravda.
„Odkud máš TENHLE oblek?“
Políbila mě na tvář, zhluboka se nadechla a otevřela dveře tělocvičny.
Hlavy se obrátily k ní. Několik spolužáků se rozesmálo, když Anetu uviděli v obrovském černém obleku. Jiní ztichli, protože nevěděli, jak se mají tvářit.
Pak k ní přišel Tomáš, usmál se a řekl:
„Vypadáš úžasně.“
Stála jsem u zadní stěny a tiskla kabelku k žebrům. Na druhém konci sálu se od stolku s pitím otočila paní Dvořáková. Ruka jí zůstala viset ve vzduchu. Potom jí plastový kelímek vyklouzl z prstů a spadl na podlahu.
Šla přes tělocvičnu tak, jako by zapomněla dýchat. Studenti se před ní rozestupovali, aniž chápali proč. Došla až k Anetě, chytila ji za rukáv a palcem nahmatala oranžové listy na klopě.
„Odkud máš TENHLE oblek?“ zašeptala.
„Byl tátův,“ odpověděla Aneta zmateně.
„Potřebuji sem okamžitě policii. Týká se to mého bratra.“
„Kde ho tvůj otec vzal? Řekl ti to někdy?“
„Já nevím. Prostě ho měl.“
Protlačila jsem se kruhem ztuhlých teenagerů.
„Paní Dvořáková, děsíte mi dceru. Co se stalo?“
„Řekněte mi, kdy váš muž ten oblek získal. A kde tehdy pracoval?“
„Před mnoha lety. Možná před sedmi, možná dřív. V motelu u nádraží. Jednou večer v něm přišel domů.“
Tvář paní Dvořákové ztratila všechnu barvu.
„Bože můj,“ vydechla. Pak vytáhla telefon. „Ano, tady Dvořáková, ředitelka městského gymnázia. Potřebuji okamžitě hlídku. Jde o mého bratra.“
„Nikdy by si ho nenechal, kdyby věděl, odkud je.“
„Vašeho bratra?“ vyhrkla jsem. „Nerozumím tomu.“
Konečně se podívala přímo na mě. Oči měla rudé a divoké šokem.
„Ty listy jsem vyšívala já. Před sedmi lety. Na saku svého bratra. Den předtím, než zmizel.“
Kolena se mi skoro podlomila.
„Můj muž ten oblek nosil roky.“
„Takže váš muž věděl, co se mému bratrovi stalo.“
„Můj muž je mrtvý. A nikdy by si ten oblek nevzal, kdyby věděl, že v něm zmizel člověk. Takový on nebyl.“
Řekla jsem jim všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout.
Dva policisté dorazili za méně než deset minut. Ten vyšší se podíval na výšivku na klopě a zbledl.
„Vy i vaše dcera musíte jet s námi na stanici.“
Na stanici nám přinesli vodu v papírových kelímcích a posadili nás do malé místnosti, kde nad stolem hučela zářivka. Vyprávěla jsem všechno, co mi zůstalo v paměti.
„Petr pracoval v motelu po nocích,“ řekla jsem. „Uklízel, stál na recepci, dělal, co bylo potřeba. Jednou podzimní noc přišel domů v tomhle obleku a řekl, že mu ho někdo dal.“
„A vy jste se dál neptala?“
„Věřila jsem svému muži, pane policisto.“
„Nosil ho často?“
„Ne. Jen o svátcích a na rodinné výlety. Pohřbili jsme ho v modrém obleku, protože ten černý považoval za výjimečný.“
Policista si něco zapisoval. Pero se pohybovalo pomalu.
„Zmínila jste jeho kolegu. Milana,“ podíval se na mě.
„Pracovali spolu roky na nočních směnách,“ odpověděla jsem. „Milan šel do důchodu krátce před Petrovou smrtí. Pořád bydlí na druhé straně města. Moje dcera v neděli sekává trávu u jeho sestry.“
Pero se zastavilo.
„Vaše dcera pracuje u jeho sestry?“
„Skoro rok. Platila jí hotově. Po dvaceti dolarech. Aneta si šetřila na šaty.“
Vzpomněla jsem si na ten večer, na příjezdovou cestu a na dva muže sedící potmě v autě.
Policista si vyměnil pohled s kolegou. Jako by mezi nimi proběhl tichý signál.
„Madam, mluvili někdy Petr a Milan o té noci, kdy se oblek objevil u vás doma?“
Znovu jsem v duchu uviděla dodávku stojící skoro hodinu před domem.
„Seděli v autě asi hodinu, než Petr vešel. Neptala jsem se, o čem spolu mluvili. Petr mi jen řekl, že Milan si to moc bere.“
Policista položil pero na stůl a propletl si prsty.