Martin se prudce otočil. Obličej měl napjatý a téměř rozzlobený.
„Ty sis ten rozhovor nahrávala?“
„Ne. Jen jsem nespala.“
Marie Nováková zavolala kolem půl jedenácté.
Tereza byla v pokoji a třídila pracovní dokumenty, přičemž se snažila vypadat, že se plně soustředí.
Martin přijal hovor v kuchyni.
Tentokrát dveře nezavřel. Možná na to zapomněl, možná pochopil, že další tajnosti už nemají smysl.
„Tak co, synáčku? Zařídil jsi to?“
„Mami, objevily se komplikace…“
„Jaké komplikace? Celou noc jsem nezamhouřila oko! Tlak mi vystoupal na sto šedesát. Vzala jsem si prášek, ale pořád mi není dobře. Slíbil jsi mi to.“
„Já vím, mami, jenže…“
„Co znamená ‚jenže‘? Mluví s tebou tvoje matka. Vlastní matka! Nebo je pro tebe teď důležitější manželka? Tak to řekni. Já už jsem zvyklá být až poslední.“
Tereza vyšla z pokoje.
Zastavila se ve dveřích kuchyně, opřela se o futro a podívala se na manžela.
Martin si jí všiml.
V obličeji se mu něco pohnulo.
Možná strach.
Možná náhlá úleva člověka, který dlouho nesl těžké břemeno a konečně je mohl položit.
„Mami, počkej chvíli.“
Martin jí nečekaně podal telefon.
Tereza takový krok nečekala.
Přesto si ho vzala.
„Dobrý den, paní Nováková.“
Marie zmlkla.
Po krátké odmlce se její hlas změnil. Změkl a získal téměř mazlivý tón.
„Terezko! Ani jsem nevěděla, že jsi tam. Promiň, že vás tak brzy obtěžuju. Jen se mi stala opravdu složitá věc…“
„Slyšela jsem,“ odpověděla Tereza věcně. „V noci jsem také nespala.“
Tentokrát trvalo ticho mnohem déle.
„Paní Nováková, rozumím tomu, že chcete bydlet blíž svému synovi. Na tom není nic špatného. My si ale nemůžeme dovolit koupit vám samostatný byt. Naše úspory jsou určené na první splátku za bydlení naší rodiny. Šetřili jsme tři roky.“
„Terezko, já o to nežádám navždy! Až se postavím na nohy, všechno vám vrátím.“
„Martinovi jste řekla, že svůj byt prodávat nechcete. Chcete si ho nechat.“
Znovu se rozhostilo ticho.
Tentokrát bylo jiné. Takové bývá, když člověka přistihnou při rozporu.
„Zatím nevím, jak se všechno vyvine.“
„To nevíme ani my,“ řekla Tereza téměř přátelsky. „Proto navrhuji rozumné řešení. Svůj byt prodáte a my vám pomůžeme najít bydlení tady, v rámci vašich možností. Projdeme nabídky, pojedeme se podívat a společně vybereme. Myslím, že je to spravedlivé.“
„Na tom není spravedlivého vůbec nic!“ Z Mariina hlasu okamžitě zmizela veškerá laskavost. „Já mám prodat svůj poslední majetek? Martínku, slyšíš, co mi tvoje žena navrhuje?“
Martin stál u okna a díval se do skla.
„Slyším, mami.“
„A co s tím uděláš? Necháš ji takhle mluvit se svou matkou?“
„Mami…“
Na chvíli se odmlčel.
„Tereza má pravdu.“
Na druhé straně zavládlo úplné ticho.
Tereza měla pocit, že téměř fyzicky cítí, jak Marie mění taktiku a připravuje další útok.
„Takže takhle. Manželka je ti dražší než matka. Já ti zasvětila celý život, dala ti poslední, co jsem měla, a ty teď…“
„Mami, prosím, nezačínej.“
„Nezačínej? Já v noci nespím, srdce mi vyskočí z hrudi, a ty mi řekneš, ať nezačínám?“
Martin si vzal telefon zpátky.
„Zavolám ti večer, mami.“
Hovor ukončil.
Zůstali stát uprostřed kuchyně.
Z ulice doléhal městský ruch.
Na dvoře se smály děti.
Holub několikrát narazil do okenní tabule, jako by nechápal, proč nemůže proletět skrz průhlednou překážku.
„Tím to neskončí,“ řekl Martin tiše.
„To vím.“
„Bude volat každý den. Bude opakovat, že jsem ji opustil.“
„To vím také.“
Podíval se na Terezu.
Poprvé za celé dopoledne se jí podíval do očí. Ne na podlahu, ne stranou, ale skutečně na ni.
„Nechceš ty peníze vrátit na společný účet?“
Tereza chvíli mlčela.
Za oknem se srpen dál roztékal horkem.
Ventilátor v rohu líně rozháněl teplý vzduch. Z kohoutku ve dřezu pravidelně kapala voda. Na opravu už dlouho neměla čas.
„Vrátím je,“ řekla nakonec. „Až si budu jistá, že už žádné tajné noční porady nebudou.“
Následující tři dny Marie nezavolala.
Samo o sobě to bylo neobvyklé.
Nikdy nemlčela déle než jeden den. Po každém konfliktu volala synovi už následující ráno a mluvila, jako by se nic nestalo. Prostě začala další vyprávění o tlaku, sousedech nebo nové katastrofě.
Tentokrát však telefon zůstával tichý.
Martin byl po celou dobu skleslý.
Neustále bral mobil do ruky, kontroloval displej a zase ho odkládal.
Tereza ho pozorovala a přemýšlela, jak přesně měla jeho matka své jednání promyšlené.
Marie netrestala syna křikem, ale mlčením.
Pro Martina bylo její mlčení horší než jakákoli hádka.
Znamenalo: „Ublížil jsi mi tak, že s tebou už ani nechci mluvit.“
On tomu rozuměl.
A jeho matka věděla, že tomu rozumí.
Čtvrtý den už to nevydržel.
Zavolal jí sám.
Tereza pracovala ve vedlejším pokoji. Na monitoru měla tabulky, grafy a dlouhé sloupce čísel.
Ztlumila zvuk a zaposlouchala se.
Ke dveřím nešla.
Jednotlivé věty k ní doléhaly i přes stěnu.
„Mami, jak ti je? Já se bojím… Prosím, nemlč…“
Potom nastala dlouhá pauza.
Zřejmě mluvila Marie.
Když znovu promluvil Martin, zněl jeho hlas mnohem tišeji.
„Já vím… Opravdu to chápu, mami… Ale takhle to udělat nemůžu…“
Tereza se znovu obrátila k tabulkám.
Večer vyrazili nakoupit.