„Souvisí to se vším. Chceš vést charitu, ale nejsi ochotná nechat jednu krůtu nemocnému dítěti.“
„Měla jste jich dvanáct,“ dodala jsem. „Marie potřebovala jedinou.“
Bohumil se obrátil k vedoucímu.
„Vraťte všechny krocany zpět do chladicího boxu.“
„To nemůžete!“ vybuchla Viktorie.
„Nebyly zaplaceny,“ připomněl vedoucí.
„Mám plné právo si je koupit!“
„A tento obchod má stejné právo věnovat své zboží lidem, kteří ho potřebují,“ řekl Bohumil. „Všech dvanáct poputuje do komunitní potravinové spíže.“
Z okolí se ozval potlesk.
Viktorie netušila, že její potíže teprve začínají.
Bohumil se otočil k Marii.
„Jak se jmenujete, madam?“
„Marie.“
„Marie, připravíme vám i vašemu vnukovi potraviny zdarma.“
Žena si zakryla ústa.
„Děkuji vám.“
Viktorie založila ruce na prsou.
„Tohle je směšné. Zavolám manželovi.“
„Výborně,“ odpověděl Bohumil. „Právě s ním jsem chtěl mluvit.“
„To bude zajímavé,“ zamumlala jsem.
Bohumil se na Viktorii dlouze zadíval.
„Když už máš takový zájem o peníze, promluvme si o těch tvých.“
Viktorie pohlédla na přihlížející.
„Možná je načase, aby se tvůj manžel dozvěděl, jaké je to žít bez mé finanční podpory.“
„Cože?“
„Platím vám hypotéku, auta, dovolené, dokonce i ztráty vaší restaurace. Od dnešního dne s tím končím.“
„Nemůžete veřejně rozebírat naše finance!“
„Neměla jsi problém veřejně rozebírat Mariiny.“
Usmála jsem se.
„Možná by teď luxusní dovolená také nebyla tím nejrozumnějším způsobem, jak utratit peníze.“
„Ale naše cesta příští měsíc!“ protestovala Viktorie.
„Zrušte ji.“
„A auta?“
„Začněte si je platit sami.“
„A restaurace?“
„O jejím financování si promluvíme zvlášť. Už nebudu hradit ztráty bez jakékoli odpovědnosti.“
Viktorie vypadala, jako by ji někdo udeřil.
„Tohle je jeden velmi drahý nákupní výlet,“ poznamenala jsem.
Bohumil jí ukázal telefon.
„Rozumíš tomu?“
„Charita potřebuje organizaci!“ vykřikla. „Nemůžete přece rozdávat jídlo každému, kdo si o něj řekne!“
Všimla jsem si brožury s programem večerního banketu v jejím vozíku.
„Bohumile, možná mám nápad.“
Naklonila jsem se k němu a tiše mu ho vysvětlila.
Bohumil se pousmál.
„To by mohlo být zajímavé.“
Viktorie se zamračila.
„Co plánujete?“
„Dnes večer se to dozvíte,“ řekla jsem.
Bohumil se k ní otočil.
„Banket se uskuteční. Ale Klára ho bude koordinovat.“
„Ona? V žádném případě!“
„Pak představenstvu vysvětlím, proč jsem stáhl své doporučení.“
„Vydíráte mě!“
„Dávám ti možnost dokázat, že ti na charitě skutečně záleží.“
Viktorie se obrátila ke mně.
„Dobře. Ale žádné veřejné ponížení.“
„Pak se budete muset chovat tak, abyste se nemusela za nic stydět.“
Odešla stranou, aby zavolala manželovi.
Podívala jsem se na brožuru v jejím vozíku. Na titulní straně se usmívala Viktorie v dokonale upravených šatech.
„Soucit začíná u nás,“ přečetla jsem nahlas. „Působivé heslo.“
Bohumil se uchechtl.
„Zvlášť po dnešním ránu.“
„Věř mi,“ řekla jsem, „dnešní večer mu dá úplně nový význam.“
„Postarám se, abys měla všechno, co potřebuješ.“
Viktorie se vrátila a stále vypadala podrážděně.
„Skončili jsme?“
„Prozatím,“ odpověděl Bohumil.
Viktorie strávila dvanáct krocanů snahou dokázat, že je důležitá. Do večera si měla přát, aby z obchodu odešla s prázdným vozíkem.
***
Odpoledne Viktorie zveřejnila na internetu oznámení:
„Dnes večer oslavíme štědrost, soucit a vzrušující nové začátky!“
Ukázala jsem ho mámě.
„To souvisí s tím krocanem?“ zeptala se.
„Přesně.“
„Co se dnes večer bude dít?“
„Viktorie se bude učit pokoře.“
Máma se zazubila.
„Můžu přijít?“
„Lékař ti nařídil odpočinek.“
„Lékaři všechno kazí.“
***
V pět hodin jsem dorazila do Viktoriiny restaurace. Bohumil mě pověřil koordinací charitativní části večera. U kuchyně na nás čekal provozní David.
„Viktorie objednala šampaňské věže a drahé dezerty,“ oznámil.
„A kolik půjde na charitu?“
„Procento z dnešního výtěžku.“
Obrátila jsem se k Bohumilovi.
„Vážně?“
Povzdechl si.
„Davide, zvládne vaše kuchyně s pomocí dalšího personálu připravit dvě stě jídel?“
„Samozřejmě.“
„A k tomu zabalíme potravinové balíčky.“
Bohumil slíbil, že nadace zajistí zásoby i dopravu.
„Ještě něco,“ řekla jsem mu. „Představte mě svým největším dárcům. Chci financovat něco, co nebude stát jen na jednom večeru.“
Usmál se.
„Znám přesně ty správné lidi.“
Pak jsem zavolala Marii.
„Kláro? Je všechno v pořádku?“
„Ano. Chtěla bych vás o něco požádat.“
„Po tom, co jste pro mě udělala?“
„Je to trochu neobvyklé.“
„Teď jste mě zaujala.“
Vysvětlila jsem jí, co potřebujeme.
Marie chvíli mlčela.
„Bude tam i ta žena z obchodu?“
„Ano. Ale je zcela na vás, jestli přijdete.“
Nastalo další ticho.
„Dobře, děvče. Přijdu.“
„Děkuji.“
„Jen mi něco slibte.“
„Co?“
„Nečekejte, že si obléknu něco luxusního.“
Zasmála jsem se.
„Platí.“
Viktoriina lekce štědrosti měla být bolestně praktická.
***
V sedm hodin začali přicházet bohatí hosté. Viktorie dorazila v třpytivých značkových šatech a s úsměvem, který vypadal nacvičeně.
„Vítejte!“ zvolala. „Dnešní večer je o pomoci druhým!“
Málem jsem se napila vody špatným směrem.
Když mě zahlédla, zamířila ke mně.