Podepsala jsem rozvodové dokumenty a můj bývalý manžel si myslel, že získal úplně všechno — o hodinu později se mu však během ultrazvuku zhroutila celá vysněná budoucnost

„Podle formuláře jste přibližně ve čtrnáctém týdnu,“ vysvětlil doktor Horák. „Naměřené hodnoty však odpovídají těhotenství dlouhému zhruba jednadvacet týdnů.“

V místnosti se rozhostilo dusivé ticho.

Viktor několikrát zamrkal.

„Jednadvacet týdnů?“

„To je můj klinický odhad podle dnešní velikosti plodu,“ odpověděl lékař. „Datování se může o něco lišit, ale rozdíl sedmi týdnů je příliš velký na to, abychom ho ignorovali.“

Nela zbledla. Simona vytřeštila oči a pomalu se podívala z ní na Viktora.

„Počkej,“ řekla. Hlas jí ztišil. „Před jednadvaceti týdny jste spolu ještě ani nechodili.“

Viktor ztuhl.

„Tehdy jsme spolu přece mluvili, ne?“

Nela se nervózně posunula na vyšetřovacím stole a vyhnula se pohledům ostatních.

„Viktore, tohle opravdu není vhodné místo k probírání našeho soukromí.“

Václav vytáhl telefon a otevřel kalendář.

„Jednadvacet týdnů znamená početí někdy na začátku února,“ řekl chladně.

Marie zalapala po dechu a zakryla si ústa.

„Viktor byl první únorový týden několik dní na stavební konferenci mimo město!“

Nela se pokusila posadit. Hlas se jí třásl.

„Ultrazvuk je jen přibližný. Nikdy není stoprocentně přesný!“

Doktor Horák si odkašlal a ustoupil ke dveřím.

„Pokud máte vážné pochybnosti o časové ose těhotenství, doporučuji vám domluvit si podrobnou konzultaci s vaším ošetřujícím lékařem.“

Jakmile odešel, Viktor se obrátil k Nele. V očích měl nedůvěru a vztek.

„Řekla jsi mi, že dítě bylo počaté po Valentýnu!“

„Řekla jsem, že si myslím, že se to stalo tehdy!“ bránila se.

Simona si založila ruce na prsou.

„Ty sis myslela?“

Slavnost, na kterou se rodina Novákových tolik těšila, se během několika vteřin změnila v naprostý chaos. Zůstali tam stát a mlčky na sebe hleděli, zatímco jejich vysněná budoucnost se rozpadala přímo před očima.

ČÁST 3

Na mezinárodním terminálu mě Adéla s Eliškou zahlédly u odletové brány a rozběhly se ke mně s tak širokými úsměvy, až se mi sevřelo srdce.

„Mami!“ zavolala devítiletá Adéla a objala mě kolem pasu. Eliška přiběhla hned za ní.

Nedaleko stála naše dlouholetá chůva, paní Králová, obklopená zavazadly. Usmívala se na nás klidně a povzbudivě. Celé měsíce mi pomáhala připravovat stěhování do našeho nového domu na anglickém venkově a dbala na to, aby dívky změnu zvládly co nejlépe.

Moje matka se před lety přestěhovala do Anglie, aby vedla evropskou část rodinné logistické společnosti. Adéla i Eliška už byly zapsané na soukromé škole nedaleko našeho nového domova.

Neodjížděly jsme tajně. Viktor znal naši novou adresu, měl plné zákonné právo dcery navštěvovat a sám podepsal všechny potřebné dokumenty.

Eliška mě zatahala za kabát.

„Mami, bude mít náš nový dům velikou zahradu s květinami?“

Zasmála jsem se. Po letech jsem konečně cítila radost, která nebyla ničím zastíněná.

„Ano, zlatíčko. Za domem je opravdu veliká zahrada.“

„Opravdu?“ vykřikla nadšeně a pevně mě sevřela za ruku, když jsme se zařadily do fronty.

Stála jsem tam se svými dcerami a poprvé po více než deseti letech jsem se cítila skutečně svobodná. V tom okamžiku mi začal v kabelce vibrovat telefon. Na displeji se znovu a znovu objevovalo Viktorovo jméno.

První tři hovory jsem odmítla. Potom začaly přicházet zprávy.

VIKTOR: Zavolej mi okamžitě! Správce mi právě oznámil, že mám třicet dní na podpis nájemní smlouvy za tržní cenu, jinak musím byt vyklidit!

VIKTOR: Proč mi leasingová společnost tvrdí, že mám příští měsíc vrátit SUV do firemní flotily?

VIKTOR: Kláro, okamžitě zvedni telefon!

Slabě jsem se usmála. Dohoda o rozvodu mu sice přiznávala právo byt užívat, nikde však nestálo, že ho vlastní. Jeho právník během vyjednávání dvakrát požádal o originály vlastnických dokumentů. Viktor ale obě žádosti odmítl s tím, že není důvod něco ověřovat.

Když telefon zazvonil znovu, přijala jsem hovor.

„Co jsi mi to udělala se životem?“ vyjel na mě.

„Vůbec nic, Viktore.“

„Ten byt není můj?“

„Ne. Vlastní ho holdingová společnost mé rodiny.“

„A auto?“

„Patří stejné společnosti.“

Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho. Když znovu promluvil, jeho hlas už byl plný hořkosti.

„Celé ty roky jsi mi lhala!“

„Ani jednou ses mě nezeptal na můj život ani na rodinný podnik,“ odpověděla jsem pravdivě.

Prudce se nadechl.

„Jak bohatá vlastně jsi, Kláro?“

Podívala jsem se velkými okny terminálu na letadlo čekající na ploše.

„Na té otázce už nezáleží. Přestala být důležitá ve chvíli, kdy sis začal myslet, že moje hodnota závisí na tom, kolik peněz od tebe potřebuji.“

Viktor zmlkl. Poprvé za celou dobu neměl připravenou žádnou sebejistou odpověď.

Dva dny poté, co jsme se s dívkami zabydlely v našem novém domově, mi přišel nečekaný e-mail od Simony. Byl překvapivě stručný.

„Na lékařské prohlídce se všechno strašně zkomplikovalo. Teď chápu, jak hrozně jsme se k vám chovaly. Dlužím ti upřímnou omluvu za to, co jsem řekla v kanceláři mediátora.“

Přečetla jsem si zprávu dvakrát, ale neodpověděla jsem. Brzy se ke mně prostřednictvím právníků dostalo, že Viktor požaduje povinný test otcovství a odmítá Nele poskytovat další finanční podporu, dokud nebude výsledek známý.