„Požádala jsem tě, abys něco u mě doma nedělala. Ty ses rozhodla, že nejdřív musím dokázat, že můj důvod je dost dobrý.“
Klára si přitáhla ručník pevněji k tělu.
„Takže tohle je trest.“
„Kdybych tě chtěla trestat, nechala bych tě dál jíst Ondřejovy cereálie. Kupuje ten nejhorší druh.“
Ondřej na mě ukázal.
„To bylo zbytečné.“
Klára se tentokrát neusmála.
„Mám zlomené srdce, Aleno. Nemám peníze. Ještě ani nemám práci.“
„Já vím.“
„Nemám peníze,“ zopakovala. „A ty mi dáváš termín?“
„Dávám nám plán.“
„To je to samé.“
„Není.“
Klára se otočila k Ondřejovi.
„A ty? Celý týden se chováš, jako bych byla nějaký predátor.“
Ondřej se napil kávy.
„No…“
„Odcházíš pokaždé, když vejdu do místnosti.“
„Poprvé jsem odešel, protože to bylo trapné,“ přiznal. „Potom, co tě Alena požádala, abys přestala, jsem odcházel, protože jsem se toho nechtěl účastnit.“
„Čeho?“
„Toho experimentu.“
„Jakého experimentu?“
„Ať už sis myslela, že testuješ cokoli, pořád ses mě snažila udělat součástí hádky mezi tebou a mou ženou.“
Klára poprvé neměla připravenou rychlou odpověď.
Pak se podívala na mě.
„Ty jsi mu řekla, aby to řekl.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ani jsem nevěděla, že se dívá na pokoje.“
Ondřej se na mě podíval.
„Asi jsem ti to měl říct.“
„Ano.“
„Myslel jsem, že držet se stranou znamená říct: ‚Je to tvoje sestra.‘“ Palcem přejel po oušku hrnku. „Ve skutečnosti jsem tě nechal prosazovat hranici, která se týkala nás obou.“
Podívala jsem se na něj. Tohle jsem nečekala.
Klára se nevěřícně zasmála.
„Výborně. Manželský workshop je u konce. Můžu se teď jít obléknout?“
„Prosím,“ řekla jsem.
Otočila se ke schodům.
„A Kláro?“
Zastavila se.
„Jeden z těch pokojů je volný už teď. Žena, která ho pronajímá, má dnes odpoledne čas.“
„Ty jsi mi domluvil prohlídku?“
„Našel jsem nabídku,“ odpověděl Ondřej.
Vzala jsem mu telefon a podívala se na obrazovku.
Světlá ložnice v patře. Společná kuchyň. Malý dvorek.
Nic luxusního.
Nic hrozného.
Prostě pokoj.
Nastavila jsem telefon směrem ke Kláře.
„Můžeme se tam podívat.“
„Nestěhuju se tam.“
„Dobře. Nemusíš. Pořád můžeme hledat dál.“
Zamračila se.
„Nemůžeš mě k tomu nutit.“
„Máš pravdu.“ Odložila jsem telefon. „Ale pokud tu zůstaneš, než přijdeš na další krok, potřebuji vidět, že ho skutečně děláš.“
Klára na mě chvíli zírala.
Potom vyšla po schodech nahoru.
Dveře za sebou zavřela.
Ondřej se znovu napil kávy.
„Myslím, že to šlo dobře.“
Podívala jsem se na něj.
„Ani slovo.“
„Rozumím.“
***
O dvacet minut později se Klára vrátila dolů v džínách a mikině.
Z naší skříně s ložním prádlem vytáhla také ten nejošklivější starý župan a přehodila si ho přes ruku.
Když procházela kolem, položila ho na židli.
„Spokojená?“
Podívala jsem se na něj.
„Naprosto.“
Pokoj patřil ženě jménem Renáta.
Byla přibližně stejně stará jako Klára a tři dny v týdnu pracovala z domova.
Dům byl malý, ale čistý.
Klára si ložnici prohlédla dvakrát. Podruhé otevřela skříň a zůstala u ní stát déle, než bylo nutné.
Renáta nám ukázala kuchyň.
„Je mi jedno, jestli vaříš pozdě,“ vysvětlila. „Jen po sobě všechno ukliď. Ve všední dny je po jedenácté večer ticho. Papírové potřeby si rozdělíme.“
Klára přikývla.
„Je něco, co potřebuješ od člověka, se kterým bydlíš?“ zeptala se Renáta.
Klára vypadala zaskočeně.
„Já?“
„Ano. Něco, co tě u spolubydlícího přivádí k šílenství?“
Klára se zamyslela.
„Nepůjčuj si moje oblečení, aniž by ses zeptala.“
„Dobře.“
Renáta zamířila k prádelně.
Klára zůstala stát.
„To je všechno?“
Renáta se ohlédla.
„Cože?“
„Nepůjčovat si vaše oblečení bez dovolení.“
„Nechceš vědět proč?“
Renáta pokrčila rameny.
„Je to tvoje oblečení. Zní to rozumně.“
A pokračovala dál.
Klára se ani nepohnula.
Sledovala jsem, jak zírá na dveře skříně.
Poprvé za celý týden někdo vyslechl jednu z jejích hranic a prostě řekl: dobře.
***
Cestou domů seděla Klára vedle mě a v telefonu měla stále otevřený seznam pokojů.
Ondřej s námi nejel.
Bylo to moje rozhodnutí.
Tenhle rozhovor patřil nám dvěma.
Dostaly jsme se zhruba do poloviny cesty, než jsem položila otázku, které jsem se celou dobu vyhýbala.
„Proč jsi potřebovala, aby Ondřej selhal?“
Klára dál sledovala silnici před námi.
„Nepotřebovala jsem to.“
„Tak proč ti nestačilo, když jsem tě požádala, abys přestala?“
Zamkla telefon.
Několik bloků mlčela.
Potom zašeptala:
„Protože mě Erik nepodvedl.“
Podívala jsem se na ni.
„Cože?“
„Nepodvedl mě.“ Palcem přejížděla po tmavé obrazovce. „Neuhodil mě. Neokradl. Nebyla v tom žádná jiná žena.“
Zpomalila jsem před červenou.
„Co se tedy stalo?“
Klára odpověděla, jako by jí pořád vadilo, jak málo prostoru ta věta zabírá.
„Řekl, že už nechce náš život.“
Na semaforu naskočila zelená, ale já se nerozjela, dokud řidič za námi nezatroubil.
Klára se dívala z bočního okna.
„Šest let, Aleno. A to bylo všechno.“
Rozjela jsem se.
Nedala jsem jí žádnou radu.
Neobhajovala jsem Erika.
Ani jsem se nesnažila tu větu udělat méně krutou.
„Pořád jsem čekala, až zjistím, co udělal,“ řekla po chvíli.
„A on nic neudělal?“
„Ne.“ Hlas jí poklesl. „Jen jsem chtěla, aby to mělo nějaký důvod.“