Když se jí na slavnostním večeru vysmáli, její falešný manžel se před celým sálem postavil na její stranu — a o několik hodin později se ukázalo, že jejich dohoda už dávno přestala být jen hrou

„Žiju v tomhle městě patnáct let,“ řekl nakonec, „a existují jeho části, do kterých jsem nikdy smysluplně nevstoupil.“

„To platí pro mnoho lidí.“

„Myslel jsem, že uvědomovat si potřebu znamená rozumět jí.“

„To si obvykle myslí lidé s penězi.“

Přikývl.

„Chci pro centrum vytvořit dlouhodobý program.“

„Bude po tobě pojmenovaný?“

„Bože, ne.“

„Pak možná.“

V srpnu se změny na jejím těle staly viditelnými i cizím lidem. To Marie nenáviděla téměř stejně jako dřívější pohledy.

V lékárně se na ni prodavač usmál.

„Vypadáte skvěle. Ať děláte cokoli, pokračujte v tom.“

Marie se automaticky usmála, ale v autě sevřela účtenku oběma rukama.

„Co se stalo?“ zeptal se Tomáš.

„Nic.“

Čekal.

„Nesnáším, že jsou lidé laskavější, když jsem menší.“

„Chceš útěchu, nebo upřímnost?“

„Už jen ta otázka mě nutí tě vyhodit z auta.“

„Upřímnost tedy. Někteří lidé jsou povrchní. Někteří si myslí, že pochvala je neškodná. Někteří chtějí úspěšný příběh, protože jim umožňuje věřit, že život se dá ovládat. Nic z toho nemění fakt, že jsi měla stejnou hodnotu i předtím.“

Marie se zadívala z okna.

„V tomhle se zlepšuješ.“

„Bojím se, že se v tom zhorším.“

Mezi nimi se začalo objevovat něco, co už nebylo možné vydávat za pouhé přátelství. Dotek jeho ruky na jejích zádech při přecházení ulice. Dlouhý okamžik, kdy se jejich prsty setkaly nad pánví. Ráno, kdy se vrátil ze sprchy v šedém tričku a Marie se musela dívat do čaje, aby nebylo vidět, co s ní dělá.

Nevěděla, co si počít s tím, že touží po muži, který ji původně chtěl jen jako výhru.

Tomáš na ni netlačil. Nevyžadoval vyznání. Nehrál na její pocit viny. Prostě zůstával.

V září přišlo pozvání na další slavnost.

Marie našla obálku na stolku u dveří. Těžký krémový papír, černé písmo a logo Tomášovy společnosti.

Když se večer vrátil, seděla u kuchyňského ostrova a pozvánku držela v ruce.

„Nemusíš jít,“ řekl okamžitě.

„Víš, co to je?“

„Řekl jsem asistentovi, aby ji nechal na stole. Chtěl jsem, abys měla možnost volby.“

„Poslední slavnost mě málem dostala do nemocnice.“

„Právě poslední slavnost mě přiměla přestat být idiotem.“

„To není uklidňující.“

„Pak nechoď.“

„Chceš, abych tam byla?“

Odpověděl tiše:

„Ano.“

„Proč?“

„Protože tě chci mít po svém boku. Ale chtít něco a zasloužit si to není totéž.“

Marie se podívala na pozvánku. Už téměř slyšela hudbu a cítila parfém, šampaňské i odsuzování. Nechtěla zůstat navždy ženou, která z podobných míst utíká.

„Přijdu.“

Tomášův výraz se změnil — nejprve překvapení, potom opatrnost.

„Jen pokud opravdu chceš.“

„Nechci. Ale možná o to nejde.“

Na večer si oblékla nové sytě zelené šaty. Byly elegantní, ale ne okázalé. Přiznávaly její tělo, místo aby se ho snažily skrývat nebo předělat. Když Tomáš zaklepal a vstoupil do pokoje, zastavil se ve dveřích.

Na okamžik mu došla slova.

„Jestli řekneš, že jsem se hezky upravila, hodím po tobě botu.“

„To nebylo to, co jsem chtěl říct.“

„Co tedy?“

Přišel blíž, ale nechal jí prostor.

„Že mám za sebou velmi těžký rok a ty mi vůbec nepomáháš.“

Rozesmála se. Pak si všimla, že to myslí vážně.

„Jsi nervózní,“ řekla.

„Z večírku?“

„Z toho, že tam jdu s tebou.“

Jeho ramena nepatrně poklesla.

„Ano.“

„Já také.“

„Pak budeme nervózní velmi koordinovaně.“

V tanečním sále si Marie nejdřív všimla, že se nikdo nesměje.

Samozřejmě se na ni dívali. Lidé jako oni se dívali vždy. Ale tentokrát se nedívali jako na společenskou chybu. Ženy, které se k ní dříve chovaly s pohrdavou pobaveností, přicházely vyzbrojené obdivem tak pečlivě vyleštěným, až téměř působil upřímně.

„Vypadáš neuvěřitelně.“

„Jaká proměna.“

„Musíš mi dát kontakt na svého trenéra.“

Marie se usmívala zdvořilým úsměvem, který používala při jednáních s úředníky.

Tomáš zůstával nablízku, ale nevisel na ní. Občas jí položil ruku na záda, když ji prováděl davem. Nepředstavoval ji jako doplněk.

„Tohle je moje žena. Marie pracuje v komunitní advokacii. O bytové nouzi ví víc než kdokoli, koho jsem potkal. A pokud je váš filantropický model nesmysl, řekne vám to.“

Když to vyslovil poprvé, Marie málem polkla vodu.

Později za ní přišla jedna z žen z prvního večera.

„Marie, vypadáš nádherně. Ať děláš cokoli, očividně to funguje.“

Marie cítila, jak se Tomáš vedle ní napjal. Lehce se dotkla jeho zápěstí a odpověděla sama.

„Jsem naživu. To člověku obvykle zlepší výraz.“

Ženin úsměv zakolísal. Tomáš sklopil hlavu, aby skryl vlastní pobavení.

Když žena odešla, naklonil se k Marii.

„Jen za tuhle větu jsem se do tebe trochu zamiloval.“

Marie ztuhla.

„Trochu?“ zeptala se.

Jeho oči se setkaly s jejími.

„Vyjednávám se svou hrdostí.“

O čtyřicet minut později odešla Marie do dámského salonku, protože stála příliš dlouho. Místnost voněla pudrem a drahým mýdlem. Opřela si konečky prstů o mramorovou desku a zhluboka se nadechla.

Přestože jedla a vzala si léky, únava udeřila náhle. Když se postavila příliš rychle, podlaha se pod ní pohnula.

Tentokrát nezkolabovala. Zatím ne. Jen se dostavila prudká závrať, černé skvrny před očima a panika, protože panika mohla vyvolat přesně to, čemu se nyní snažila zabránit.