„Řekla, že kdyby mě dnes viděla bez znalosti mé historie, nikdy by neuhádla, jak vážný můj stav kdysi byl.“
Tomáš jen stál.
„Všechny hodnoty jsou stabilní. Funkce srdce normální. Tlak pod kontrolou. Použila slovo vynikající, což lékaři dělají jen tehdy, když jsou opravdu spokojení.“
Tomáš přistoupil blíž a vzal její tvář do dlaní.
„Jsi si jistá?“
„Jsem si jistá.“
Políbil ji na čelo, potom na ústa a nakonec ji objal tak pevně, že cítila, jak jeho tělem prochází úleva.

„Dokázala jsi to,“ zašeptal.
Marie zavrtěla hlavou a usmála se přes slzy.
„Dokázali jsme to.“
Přikývl.
„Dokázali.“
Později zkontrolovali Kláru, zhasli v kuchyni a odešli spát. V obyčejném klidu života, který se stal pravdivým, ležel Tomáš ještě chvíli vzhůru a pozoroval slabé odlesky města na stropě.
Vzpomněl si na muže, kterým kdysi byl. Na muže s whisky v ruce, který si pletl akvizici s vitalitou, výkon s mocí a kontrolu s inteligencí. Na muže, který uzavřel sázku, protože byl natolik arogantní, že zacházel s lidským životem jako s hřištěm.
Tu sázku prohrál.

Přišel o představu, že vítězství znamená nadvládu. Přišel o verzi sebe sama, která dokázala stát v místnosti plné peněz a necítit pod nimi prázdnotu. Přišel o iluzi, že kontrola je nejvyšší formou rozumu.
Na oplátku získal Marii.
Získal privilegium být poznán někým, kdo ho prohlédl dřív, než se stačil schovat, a kdo zůstal, když se naučil přestat lhát. Získal dceru, jejíž ospalá ruka mu každé ráno hledala tvář, jako by domov byl vlastnost, kterou nelze zpochybnit. Získal práci, která nesloužila jeho vlastnímu obrazu, ale lidem. Získal život měřený nikoli dobýváním, nýbrž napravováním.
Vedle něj se Marie ve spánku přisunula blíž a položila mu ruku na hruď, přímo nad místem, které je kdysi oba děsilo z různých důvodů.
Tomáš její ruku přikryl vlastní dlaní a zavřel oči.
Vstoupil do manželství s přesvědčením, že šest měsíců dokáže předstírat cokoli.
Místo toho se manželství stalo první věcí v jeho životě, kterou stálo za to naučit se dělat doopravdy.