Radek si také najal právníka. Podle všeho si na něj dokonce vzal půjčku. Jeho zástupce se snažil dokázat, že manžel byl Janě celé roky morální oporou, podporoval její kariérní růst, vytvářel zázemí a proto má právo na polovinu majetku. Kromě toho Radek požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu a tvrdil, že ho manželka ponížila a zasáhla jeho důstojnost.
— On si opravdu myslí, že tohle může projít? — nechápala Jana, když procházela další balík dokumentů.
— Jeho advokát zkouší hrát na emoce, — vysvětlil jí klidně její právník. — My máme fakta. Výpisy, účtenky, potvrzení o platbách. Byt je z větší části doložitelně financovaný tebou, hypotéku jsi platila hlavně ty. Auto, které užíval, bylo také zaplacené z tvých peněz, doklady máme. Máš stabilní vysoký příjem a čistou úvěrovou historii. Jeho snaha vzít polovinu při minimální finanční účasti působí velmi účelově.
Když začala soudní jednání, finanční stránka jejich manželství se rozložila před všechny jako otevřená účetní kniha. Jana nepopírala, že Radkovi dávala drahé dárky. Jen trvala na tom, že to byly dárky, ne jeho vklad do společného rozpočtu. Její právník předložil tabulky, výpočty, výpisy i přehledy plateb, z nichž bylo jasné, kdo domácnost ve skutečnosti držel nad vodou.
Radek u soudu působil s každým jednáním méně jistě. Jeho právník se snažil vyvolat soucit, mluvil o Janině tvrdosti, o urážlivých slovech, o oné větě s místem uklízeče. Jenže soudkyně byla zkušená a brzy pochopila, kde je skutečné jádro sporu.
— Takže jste měl za to, že vám manželka měla koupit nové auto? — zeptala se Radka.
— Myslel jsem, že na to mám právo…
— Z jakého důvodu?
— Jsme manželé. V manželství má být všechno rovné.
— Rovnost obvykle znamená také srovnatelný vklad, — poznamenala soudkyně. — Jaký byl váš příspěvek do rodinného rozpočtu za posledních pět let?
Radek zaváhal. Jeho plat byl skromný a vedle Janiných příjmů vypadal téměř neviditelně. Znovu začal mluvit o morální podpoře a domácím zázemí, ale jeho slova zněla čím dál prázdněji.
A potom jeho advokát udělal vážnou chybu. Ve snaze prokázat údajnou újmu předložil vytištěnou komunikaci, v níž Radek psal známým, jak „dojit tu peněžní krávu“ a že „si zaslouží dobrý život už jen za to, že vydržel s tou nudnou ženskou“.
Když soudkyně ty zprávy četla nahlas, Jana překvapivě necítila bolest. Místo ní přišla zvláštní úleva. Takže to pochopila správně. Její pochybnosti z posledních měsíců nebyly výmysl ani přecitlivělost. Pro něj opravdu nebyla milovanou ženou, ale zdrojem peněz.
Rozhodnutí soudu nakonec nikoho, kdo sledoval průběh jednání, příliš nepřekvapilo. Majetek nebyl rozdělen napůl, ale s ohledem na skutečný vklad obou manželů. Radek dostal jen málo, převážně to, co mu patřilo už před svatbou nebo co bylo prokazatelně pořízeno z jeho osobních prostředků. Byt zůstal Janě. Auto také.
Jeden bod rozsudku ji však přesto zaskočil. Soudkyně po posouzení Radkova požadavku na odškodnění a po prostudování důkazů o jeho skutečném vztahu k manželství rozhodla opačně: náhradu měl zaplatit on. Za účelové a spotřebitelské zacházení s manželkou, za manipulace a za pokus postavit rodinný život na vypočítavosti.
Když Jana vyšla ze soudní budovy, venku byl jasný letní den. Zastavila se na schodech, zvedla tvář ke slunci a najednou se rozesmála. Poprvé po dlouhých měsících opravdu. Lehce, svobodně, bez sevřeného hrdla.
— Tak co, spokojená? — ozval se kousek od ní zlostný hlas.
Radek stál stranou. Obličej měl zkřivený urážkou a vztekem.
— Ano, — odpověděla Jana klidně. — Jsem spokojená. Protože jsem se konečně osvobodila. Od iluzí, od nadějí i od potřeby být hodná na člověka, který si toho neuměl vážit.
— Já jsem tě miloval, — řekl najednou tiše.
— Ne, — Jana zavrtěla hlavou. — Miloval jsi to, co jsi ode mě mohl získávat. A to je něco úplně jiného.
Odešla ke svému autu a už se neohlédla. Před ní byl život, který patřil jen jí. Svobodný, vlastní, naplněný prací, kterou měla ráda, a lidmi, kteří v ní budou vidět člověka, ne peněženku s přívětivým úsměvem.
Večer, v tichu prázdného bytu, Jana otevřela láhev dobrého moravského vína, nalila si sklenku a pozvedla ji před sebe.
— Na nový život, — pronesla nahlas. — A na to, že jsem včas zastavila člověka, který zapomněl, že vztah se staví na lásce, úctě a vzájemnosti, ne na požadavcích.
Víno bylo trpké, hluboké a plné. Přesně takový měl být i její nový život.