Když mi Markéta v sobotu ráno zavolala a bez jakéhokoli varování oznámila: „Rozhodla jsem se. Přestěhuju se k němu,“ nepřekvapilo mě to tolik, jak by možná čekala. Znaly jsme se dvacet let a během posledních dvou měsíců jsem na ní jasně viděla, že se v jejím životě něco zásadně změnilo. Zářila, častěji se smála, začala si malovat rty výraznou rtěnkou a její hlas získal zvláštní měkkost, která se u ženy objeví jen tehdy, když se opravdu zamiluje.
Markétě bylo padesát čtyři, Danielovi třicet osm. Dělilo je šestnáct let. Seznámili se úplnou náhodou na výstavě moderního umění. Markéta tam přišla sama, Daniel ji oslovil a zeptal se, co si myslí o jednom obrazu. Z krátké otázky vznikl dlouhý rozhovor. Nakonec si vyměnili telefonní čísla. O týden později ji pozval na večeři. Potom přišlo další setkání, procházka, návštěva divadla a společný víkendový výlet. Markéta mi o tom všem vyprávěla po telefonu s nadšením, jako by se vrátila do svých sedmnácti let:
— Dokážeš si představit, že mě opravdu poslouchá? Nejen že přikyvuje, ale pamatuje si, co mu říkám. Představ si, že mi včera přinesl knihu, o které jsem se jen tak zmínila před třemi týdny!
Měla jsem z ní upřímnou radost. Od jejího rozvodu uplynulo osm let a posledních pět žila sama. Občas se s někým scházela, ale nikdy z toho nic vážného nebylo. Chyběla tomu jiskra, která by oba strhla. S Danielem se však všechno obrátilo během několika týdnů. Proto když mi řekla, že jí navrhl, aby zkusili společné bydlení, okamžitě jsem ji podpořila:
— Proč ne? Zkus to. Máš právo být šťastná.
Na konci května se Markéta přestěhovala k Danielovi. Dokonce jsem jí pomáhala balit věci. Byla viditelně nervózní, měla obavy, ale zároveň působila tak šťastně, až jí to člověk záviděl.
— Víš, co je zvláštní? Skoro se nebojím, — přiznala se mi. — Po tolika letech mám poprvé pocit, že dělám správnou věc.
Jenže už o měsíc později se Markéta vrátila do svého bytu.
Bez vysvětlení.
Napsala mi pouze krátkou zprávu: „Jsem zase doma. Zatím se na nic neptej.“
A já se skutečně neptala.
Uplynuly tři měsíce. Potom půl roku. Nakonec téměř celý rok. Markéta sama Daniela ani jednou nezmínila. Respektovala jsem její mlčení a nechtěla jsem pronikat do něčeho, o čem se mnou mluvit nechtěla.
Až minulý týden, když jsme seděly u ní v kuchyni nad sklenkou vína, se na mě najednou podívala a řekla:
— Chceš konečně vědět, proč jsem od Daniela odešla?
Mlčky jsem přikývla.
To, co mi potom vyprávěla, změnilo můj pohled na to, jak snadno může člověk začít opouštět sám sebe, jen aby odpovídal představě někoho druhého.
Když pochopila, že už nežije svůj život, ale hraje cizí roli
Markéta začala vyprávět od začátku:
— Pamatuješ, jak jsem pořád říkala, že se vedle Daniela cítím znovu mladá? Právě v tom byl ten problém. On po mně vlastně nic konkrétního nechtěl. Jenže já jsem se mu postupně začala přizpůsobovat sama.
Už během prvního týdne společného života si všimla, že neustále přemýšlí, zda nevypadá „příliš staře“.
Vstávala dřív než Daniel, aby se stihla upravit, než se probudí. Nechtěla, aby ji viděl rozespalou a nenalíčenou. Když ji rozbolela hlava, mlčela, protože se bála, že si pomyslí: „Tak, a věk se začíná projevovat.“ Kdykoli Daniel večer navrhl, aby někam vyrazili, téměř vždy souhlasila, i když byla vyčerpaná a nejraději by si lehla do postele.
— Dokonce jsem přestala číst před spaním, — pokračovala. — Potřebuju k tomu brýle. Jednou jsem si je nasadila a Daniel se na mě podíval nějak jinak než obvykle. Nic neřekl. Vůbec nic. Já jsem si ale z nějakého důvodu usmyslela, že už před ním brýle nosit nebudu. Četla jsem z telefonu a zvětšila si písmo skoro přes celý displej. Je to směšné, viď?
Poslouchala jsem ji a nenapadala mě jediná správná odpověď.
V jejích slovech jsem totiž najednou poznávala sebe i mnoho dalších žen, které se někdy začaly zmenšovat, umlčovat a skrývat části svého života jen proto, aby vyhověly očekáváním druhého člověka.
— A pak jsem zjistila, že skoro nemluvím o vnučkách, — dodala Markéta. — Mám dvě a zbožňuju je. Dřív jsem dokázala dlouhé hodiny vyprávět, co legračního řekly nebo udělaly. Vedle Daniela jsem ale tuhle část svého života jako by schovala. Jednou jsem se o nich zmínila a on trochu ztuhl. Neřekl nic špatného, ale vycítila jsem, že mu to téma není příjemné. Od té doby jsem o nich téměř nemluvila.
Noc, po které se sama sobě začala vzdalovat
Zlom přišel přibližně ve třetím týdnu jejich společného bydlení.
Markéta se jedné noci probudila a dlouho se jí nedařilo znovu usnout. Ležela vedle Daniela, dívala se do stropu a vnímala jeho klidný dech.
Právě tehdy ji napadla jednoduchá, ale děsivá myšlenka: vedle muže, kterého považovala za svou lásku, se bojí být opravdová.
— Bálo se mi říct, že dnes nikam jít nechci a toužím jen zůstat doma, — vzpomínala. — Nedokázala jsem mu přiznat, že nesnáším hudbu, kterou poslouchá. Bylo mi trapné požádat ho, abychom šli spát dřív, protože jsem unavená. Připadala jsem si jako žena, která pořád něco předstírá. Měla být moderní, bezstarostná, plná energie a věku jako by neměla vůbec žádný. Jenže skutečná Markéta někam zmizela.