Žena, kterou jsem považovala za Martinovu milenku, se na něj vřele usmála.
— To říkáš už třetí týden, Arnošte.
— A minulý týden to říkal také, — dodal Martin.
Stařec si zhluboka povzdechl.
— Tentokrát to myslím vážně.
Martin k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
— Ne. Jen se dnes bojíš víc než jindy.
V sále se rozhostilo ticho.
— Od svých sedmnácti let jsem žádnou ženu nepozval k tanci, — řekl Arnošt. Hlas se mu sotva znatelně třásl a bylo jasné, že nežertuje. — Vždycky si představím, jak se mi vysměje.
Martin zavrtěl hlavou.
— Ty si jen znovu a znovu představuješ, že se ti vysměje.
Zvedl růži a podal mu ji zpátky.
— Můj dědeček často říkával jednu věc.
Stařec se na něj podíval.
— Většina lidí si myslí, že lítost přichází po slově „ne“. Jenže mnohem častěji litujeme toho, že jsme se vůbec neodvážili zeptat.
Arnošt sklopil oči k růži.
— Promarnil jsem padesát osm let, chlapče.
— Tak nedovol, aby za tebe dalších pět vteřin rozhodovalo, Arnošte.
Ta slova zůstala viset ve vzduchu.
A najednou mi došlo, že přede mnou nestojí muž, který přede mnou skrývá milostný poměr.
Stál tam člověk, který půjčil odvahu někomu jinému.
Jako první si mě všimla taneční instruktorka. Oči se jí lehce rozšířily.
Martin se otočil. Barva mu okamžitě zmizela z tváře.
— Kláro?
Ani jeden z nás se nepohnul.
Jeho pohled sklouzl k hodinkám a zase se vrátil ke mně.
— Viděla jsi tu zprávu.
Přikývla jsem a vstoupila do sálu.
— Já jsem myslel…
— Viděla jsem ji.
Na okamžik zavřel oči.
— Musel jsem říct, že pomáhám jednomu člověku a zároveň se učím tančit. Nemusel jsem prozrazovat každý detail. Ale měl jsem ti říct dost na to, abys nikdy neměla důvod pochybovat o nás.
Neobhajoval se.
Ani se nezeptal, proč jsem ho sledovala.
Nevypadal rozzlobeně. Spíš zklamaně sám ze sebe.
— Přesvědčil jsem se, že jen chráním Arnoštovo soukromí, — přiznal tiše. — Každý týden byl o něco odvážnější. Vracel jsem se domů a chtěl ti všechno povědět. Chtěl jsem ti vyprávět, jak pomáhám staršímu muži splnit si sen a naučit se tančit pro ženu, kterou miluje. Jenže jsem mu slíbil, že to zůstane tajemstvím.
Pomalu vydechl.
— Víš, co na tom bylo nejhorší?
Podívala jsem se na něj.
— Co?
— Nosil jsem si domů něco krásného v hlavě, ale nemohl jsem to sdílet s člověkem, kterému jsem to chtěl říct nejvíc.
Něco ve mně konečně povolilo.
Nejen proto, že se ukázalo, že je můj manžel nevinný.
Ale také proto, že přesně chápal, v čem udělal chybu.
— Přestala jsem se ptát, — přiznala jsem. — A odpovědi jsem si vytvořila sama.
Jednou přikývl.
— A já ti to až příliš usnadnil.
Instruktorka se provinile usmála a natáhla ke mně ruku.
— Mimochodem, jmenuji se Gabriela.
Potom zvedla telefon.
— A já jsem ta idiotka, která tu zprávu poslala.
Překvapeně jsem zamrkala.
— Ty?
Zasmála se.
— Po každé lekci píšu všem dobrovolníkům: „Včerejší večer byl dokonalý.“ Je to jen moje poděkování.
Martin zasténal.
— Zapomněl jsem, že se oznámení z telefonu zobrazují i na hodinkách.
Nevydržela jsem to a rozesmála se.
Gabriela se usmála.
— Moje zpráva ještě nikdy nezpůsobila takový zmatek.
Arnošt si tiše odkašlal.
— Nechci vás rušit…
Všichni jsme se k němu otočili.
— Ale Irena už čeká venku.
Jeho tvář okamžitě zbledla.
— Martine, já nemůžu.
Ustoupil o krok.
— Opravdu nemůžu.
Martin vykročil směrem k němu.
— Irena už čeká.
Tentokrát jsem svého manžela bez přemýšlení chytila za zápěstí. Zastavil se a podíval se na Arnošta.
— Celé ráno jsem byla přesvědčená, že z mého manželství potichu zmizela láska, — řekla jsem. — Ale mýlila jsem se.
Opatrně jsem mu vzala bílou růži z třesoucí se ruky a hned mu ji vložila zpět do prstů.
— Prosím, nestravte další den přemýšlením, co by se stalo, kdybyste byl jen o pět vteřin odvážnější.
Arnošt s námahou polkl.
— A co když mě odmítne?
— Pak to alespoň budete vědět, — usmála jsem se. — Ale z nějakého důvodu mám pocit, že se to nestane.
Podíval se ke dveřím.
Do sálu právě vstoupila žena se stříbrnými vlasy. Měla na sobě světle modré šaty a rozhlížela se kolem, dokud její pohled nespočinul na Arnoštovi.
Na tváři se jí okamžitě objevil úsměv.
Arnošt se jednou nejistě nadechl.
Potom ještě jednou.
A nakonec se vydal k ní.
— Ireno…
Tiše se zasmála.
— Zdravím, cizinče.
Podal jí bílou růži.
— Od roku 1968 se vás chci na něco zeptat.
Trpělivě čekala.
— Přijmete mé pozvání k tanci, na který jsem vás tehdy nikdy nenašel odvahu pozvat?
V sále se na nekonečně dlouhý okamžik rozhostilo úplné ticho.
Irena si vzala růži.
— Už jsem si začínala myslet, že se nikdy nezeptáš.
Lidé kolem nich tiše zatleskali.
Spustila hudba.
Arnošt natáhl ruku a Irena do ní vložila svou dlaň.
Jeho první krok byl poněkud nešikovný.
Druhý nebyl o nic lepší.
A než přišel třetí, oba se smáli natolik, že jim na tom už vůbec nezáleželo.
Propletla jsem prsty s Martinovými.
— Příště, — zašeptala jsem, — když budeš chránit něčí naději, řekni mi alespoň, že právě to děláš.
Podíval se na mě.
— Slibuji.
— A příště, — dodal a sevřel mou ruku, — si vzpomenu, že tvoje pocity musí být na prvním místě.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a sledovala Arnošta s Irenou, jak se pomalu otáčejí pod měkkým světlem lamp.
— Víš…
— Co?
— Včerejší večer byl opravdu dokonalý.
Martin se díval na Arnošta, který právě nechtěně šlápl Ireně na nohu. Rozesmála se a políbila ho na tvář.
Martin se usmál.
— Skoro dokonalý.
Potom se obrátil ke mně.
— Teď už je dokonalý doopravdy.