Jednou jsem se z práce vrátil mnohem později než obvykle. Tereza stála v kuchyni u okna. Vlasy měla ještě vlhké po sprše, na sobě měkký domácí svetr a moje vlněné ponožky.
„Mimochodem, to jsou moje ponožky,“ upozornil jsem ji.
„Už jsou naše,“ odpověděla klidně.
„Rychle jste se tu zabydlela, nájemnice.“
„Vy si zase příliš pomalu všímáte zřejmých věcí, pane domácí.“
Vytáhla láhev vína a nalila mi sklenku.
„Něco slavíme?“
„Ano. Dnes jsem na něj poprvé po dlouhé době celý den ani jednou nepomyslela.“
Přiťukli jsme si.
Potom jsme dlouho seděli mlčky. Za oknem se snášel sníh a v bytě bylo teplo. Panoval v něm zvláštní klid, který působil skoro nepatřičně u dvou lidí, s nimiž si život teprve nedávno bolestivě pohrál kvůli rozhodnutím někoho jiného.
„Mohu se na něco zeptat?“ ozvala se.
„Ptejte se.“
„Proč jste pořád sám?“
„Asi proto, že už jsem unavený z toho někomu věřit.“
„To není dobrá odpověď.“
„A jaká je vaše?“
Tereza se ke mně otočila.
„Protože jsem se ještě donedávna bála znovu chtít, aby vedle mě někdo byl.“
Po jejích slovech se mezi námi rozhostilo úplně jiné ticho.
Pomalu jsem položil sklenici na stůl.
„A teď?“
Dívala se mi přímo do očí. Tentokrát jsem nedokázal uhnout pohledem.
„Teď už se nebojím.“
Některé věci se nezmění kvůli velkému vyznání ani okázalému gestu. Někdy stačí jen ticho, které zůstane po několika upřímných větách.
Přistoupil jsem k ní pomalu, aby měla dost času couvnout.
Tereza však zůstala na místě.
Položila mi dlaň na hruď, jako by se chtěla přesvědčit, jak rychle mi bije srdce.
„Myslím, že sousedi slyší, jak jste nervózní,“ zašeptala.
„Ať závidí.“
Usmála se a sama si mě přitáhla blíž.
První polibek byl opatrný a něžný. Oba jsme příliš dobře věděli, jak drahá může být jedna ukvapená chyba.
Ten druhý už byl jiný.
Bylo v něm teplo, které člověk po dlouhém osamění vnímá mnohem silněji.
Prsty svírala límec mého trička a já jí položil ruce kolem pasu.
Na stěně pravidelně odměřovaly čas hodiny. Rychlovarná konvice, která před chvílí přivedla vodu k varu, pomalu chladla. Za zdmi spal obyčejný činžovní dům a nikdo netušil, že v jednom z jeho bytů právě skončilo období dlouhého mlčení.
Později jsme seděli vedle sebe na pohovce, zabalení pod jednou dekou.
„Myslíte, že tím porušujeme nájemní smlouvu?“ zeptala se Tereza.
„Jen pokud v ní byl drobným písmem zvláštní odstavec o líbání.“
„Takový jsem určitě přehlédla.“
Opřela si hlavu o mé rameno.
„Víte, proč jsem si ze všech inzerátů vybrala právě ten váš?“
„Protože byl pokoj levný?“
„Protože byt na fotografiích vypadal smutně. Řekla jsem si, že na takovém místě by mi možná někdo dokázal rozumět.“
Několik vteřin jsem nic neříkal.
„Dokázal?“
Zavřela oči.
„Dokonce víc, než jsem doufala.“
Uplynul měsíc a Tereza u mě stále bydlela. Jen pokoj, který jsem původně chtěl pronajímat, zůstal znovu prázdný.