— Proto sem teď chodím, — zašeptal jsem. — Abyste věděla, že nejste sama. Budu tu sedět a mluvit tak dlouho, jak bude potřeba. Přestanu teprve ve chvíli, kdy mi sama řeknete, abych mlčel. Vím totiž, jak děsivé je mít pocit, že pomalu mizíte, zatímco vedle vás není nikdo, kdo by slyšel dokonce i váš dech.
Stiskla mi prsty ještě silněji.
Jako by se v její křehké ruce zničehonic objevila nová síla.
A potom téměř neslyšně řekla:
— Děkuji ti, že si tu melodii pořád pamatuješ…
Znehybněl jsem.
O své babičce jsem jí až do toho večera nikdy nic nevyprávěl.
A už vůbec jsem se nezmínil o melodii.
Přesto vyslovila přesně tuhle větu.
V tu chvíli mi došlo, že jsme spolu už dávno hovořili stejným jazykem.
Jazykem prázdných domů.
Jazykem nekonečných večerů.
Jazykem rukou, které nás kdysi držely při životě a potom zmizely.
Za dveřmi někdo vzlykl.
Otočil jsem se.
Dveře se pomalu pootevřely.
Ve škvíře stál Martin.
Obličej měl bledý a oči zarudlé.
Před sebou už neměl mladého muže, který se snaží zmocnit bytu staré ženy.
Viděl člověka, jenž kdysi sám sedával u postele umírajícího blízkého a nyní nechtěl dopustit, aby někdo jiný prožil poslední dny v osamění.
Viděl muže, který zůstával u paní Novákové pokaždé, když její vlastní rodina dokázala najít stovky důvodů, proč nepřijet.
Martin se pokusil něco říct.
Přiložil jsem si však prst ke rtům.
— Teď ne, — pronesl jsem tiše. — Ještě máme čas. Ještě jsme si neřekli všechno.
Pomalu přikývl.
Pak ustoupil na chodbu a opatrně dveře přivřel.
Slyšel jsem, jak něco říká své sestřenici.
Tentokrát už v jejich hlasech nebylo ani obviňování, ani hněv.
Jen zmatek.
A možná také stud.
Znovu jsem se obrátil k paní Novákové.
Pak jsem bez jediného vysvětlení začal velmi tiše pobrukovat dětskou melodii, o níž jsem si myslel, že jsem ji zapomněl už před dvaceti lety.
Po několika vteřinách se ke mně sotva slyšitelně přidala.
A v potemnělém pokoji najednou zpívali dva nesmírně osamělí lidé.
V tu chvíli už nikdo nemyslel na byty, závěti ani peníze.
Zůstalo jen lidské teplo — to jediné, co se může ztratit během jediné vteřiny, ale cesta zpátky k němu někdy trvá celý život.