„Neměla právo?“ zopakovala jsem. „Mně jsi tvrdil, že nás tvoje rodina nezve. Jim jsi řekl, že nechci přijet. Každému jsi namluvil něco jiného, jen aby ses ty sám jevil jako ten nejméně vinný.“
Petr zvedl ruce. „Snažil jsem se udržet klid.“
„Ne,“ řekla jsem. „Jen jsi chtěl mít všechno pod kontrolou.“
Petr se podíval na Janu. „Anna po rozvodu potřebovala stabilitu. Jana už byla součástí rodiny. Nechtěl jsem, aby to bylo nepříjemné.“
Jana vykročila vpřed. „Nesváděj to na nás, Petře.“
„Jano—“
„Ne. Myslela jsem si, že Klára sama nechce přijet. Nikdy bych nedovolila, aby byla moje dcera použita jako důvod, proč tu dvě další děti nemohou být.“
Tereza mi sevřela ruku a já jí stisk oplatila.
„Anna si zasloužila stabilitu,“ řekla jsem. „Ale Tereza a Matěj si zasloužili trávit prázdniny u svých prarodičů.“
Petr si promnul čelo. „Nevěděl jsem, jak to napravit.“
„Věděl jsi to,“ odpověděla jsem. „Jen jsi nechtěl, aby vina přešla z nás na tebe.“
Josef udělal krok dopředu.
„Byly Klára a děti někdy skutečně pozvané?“
Petr se na něj podíval.
Pak sklopil oči k Tereze, ke mně a nakonec k podlaze.
Nic neřekl.
Jeho mlčení bylo odpovědí.
Tereza vystoupila před nás.
„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že mě babička nemá ráda,“ řekla.
Petrův obličej se zhroutil. „Terezo, zlatíčko—“
„Když jsem vyrostla, začala jsem si myslet, že možná nemáš rád ty mě.“
Petr k ní natáhl ruku.
Tereza zvedla bradu. „Víš, že jsem se přestala ptát, protože jsem nechtěla, aby mě zase nechali doma?“
„Já tě miluju,“ řekl Petr.
Matěj se ke mně přitiskl. „Mami, můžeme jet domů?“
„Ano.“
Petr zpanikařil. „Kláro, počkej. Musíme si promluvit.“
„Mluvili jsme spolu celé roky,“ řekla jsem. „Ty jsi jen pokaždé tvrdil, že zbytečně naléhám.“
Marie se otočila k synovi. „Dnes večer tady nezůstaneš.“
„Jsem tvůj syn.“
„A oni jsou moje vnoučata,“ odpověděla. „Všichni.“
Josef přikývl. „Odteď, pokud budeme chtít vidět svá vnoučata, zavoláme Kláře sami.“
Jana vzala Annu za ruku. „My také odejdeme.“
Anna sebou trhla. „Myslela jsem, že mě nechtějí poznat.“
Tereza se na ni podívala. „Já jsem si myslela, že ty jsi důvod, proč nás tam nechtějí.“
Anna zavrtěla hlavou. „Já jsem to nevěděla.“
„Já vím,“ řekla Tereza.
Položila růžovou lopatku na podlahu vedle sebe.
Nebyla to omluva ani odpuštění. Ale byla to pravda.
Petr nás následoval na verandu.
„Kláro, nedělej to.“
Otevřela jsem dveře Matějova auta. „Já to neudělala.“
„Rozbíjíš naši rodinu.“
Otočila jsem se k němu. „Ne. Ty jsi ji rozbíjel každé léto, když jsi od nás odjížděl. Já jen přestávám předstírat, že je pořád celá.“
Druhý den ráno, hned po snídani, jsem zavolala rodinnému právníkovi. Ptala jsem se na rozvod, péči o děti, výživné, dům i naše společné účty.
Poprvé po mnoha letech jsem se neptala, co by bylo pohodlné pro Petra.
Do konce týdne bydlel Petr jinde.
Marie mi často volala, ale na nic netlačila. Matěj jí občas telefon zvedl. Tereza potřebovala více času.
O měsíc později stála Marie s Josefem před naším domem. V rukou drželi tři úhledně složené modré košile.
„Nečekám, že si je obléknete,“ řekla Marie. „Jen jsem chtěla, abys věděla, že jich mělo být vždycky dost pro všechny.“
Tereza se podívala na košile. „Přinesla jsi jednu i pro mámu?“
Mariiny oči se zalily slzami. „Tvoje maminka měla být na té fotografii od samého začátku.“
Matěj vykoukl z obývacího pokoje. „Tak si teď jednu vezmeme?“
Podívala jsem se na své děti.
„Jen pokud to tak chceme všichni.“
Tereza si vzala košile do náruče. „Tak pojďme udělat vlastní fotografii.“
Když Josef zvedl můj telefon, stála jsem mezi Terezou a Matějem.
Tentokrát jsem nebyla za objektivem.
Poprvé po jedenácti létech se moje děti nedívaly na cizí rodinu přes obrazovku.
Stály uprostřed té své.