V té době měl útvar za sebou už řadu tvrdých bojů a jeho personální složení se několikrát výrazně proměnilo. Přesto byl stále pokládán za bojeschopnou jednotku a podílel se na útočných operacích na jižním úseku fronty.
Na jaře a v létě roku 1942 se Chorvati opakovaně objevovali v německých hlášeních jako jednotka, která se vyznamenala. Pro vedení NDH se to stalo vhodným materiálem k rozsáhlé propagandistické kampani.
Když začala bitva o Stalingrad, chorvatský pluk se ocitl uvnitř jednoho z největších a nejkrvavějších střetnutí světových dějin.
Pouliční boje měly mimořádně brutální podobu. Téměř každá budova se měnila v samostatný opěrný bod a kontrola nad jediným blokem domů mohla během dne několikrát přejít z jedné strany na druhou.
Jednotky ničilo dělostřelectvo, letecké údery, odstřelovači i boj zblízka. V takových podmínkách postupně ztrácely schopnost plnohodnotně operovat i zkušené útvary.
Chorvatský pluk nebyl výjimkou. Na podzim roku 1942 se jeho početní stav výrazně ztenčil. Ti, kteří zůstali, se však dál účastnili nejtěžších operací uvnitř města.
Na podzim roku 1942 dorazil na frontu Ante Pavelić. Setkal se s vojáky, předával vyznamenání a pronášel projevy o povinnosti, cti a věrnosti spojeneckým závazkům.
Pro mnoho mužů měla tato návštěva silný morální význam. Vedení NDH se snažilo ukázat, že stát je na své vojáky hrdý a že jejich účast ve válce chápe jako historické poslání.
Už o několik měsíců později se však ukázalo, že postavení německých sil u Stalingradu se rychle zhoršuje.
Po zahájení sovětské operace Uran se německá 6. armáda ocitla v obklíčení. Spolu s ní zůstaly ve stalingradském kotli i chorvatské jednotky.
Zásobování se téměř zastavilo. Chyběly náboje, potraviny, léky i teplé zimní oblečení. Vojáci trpěli mrazem, nemocemi, hladem a nepřetržitými boji.
Velitelé chápali, že naděje na záchranu se každým dnem zmenšuje. Přesto většina jednotek dál držela pozice až do krajní možné chvíle.
V lednu roku 1943 z pluku zůstaly jen malé skupiny vyčerpaných bojovníků. Mnozí byli ranění, omrzlí nebo na samé hranici fyzických sil.
Jak ubývalo mužů, bylo stále zřejmější, že příběh tohoto útvaru spěje ke svému konci. Poslední pokusy o organizovaný odpor už nemohly změnit celkový výsledek bitvy.
Na konci ledna se z obklíčení podařilo odvézt pouze malé množství raněných vojáků. Pro většinu těch, kteří kdysi odešli na východní frontu, se cesta završila mezi ruinami Stalingradu.
Podle různých údajů se z mnoha tisíc dobrovolníků, kteří plukem během jeho existence prošli, zachránilo ze stalingradského kotle jen málo mužů. Někteří byli evakuováni letadly, část padla do zajetí a mnozí zůstali vedeni jako nezvěstní.
Právě proto bývá osud 369. pluku označován za jednu z nejtragičtějších kapitol účasti chorvatských dobrovolníků ve druhé světové válce.
Historie chorvatského pluku ukazuje, jak nebezpečné může být spojení ideologie, propagandy a bezpodmínečné věrnosti politickým vůdcům. Tisíce mladých mužů odešly na frontu s vírou, že se stanou hrdiny své doby, ale nakonec byly vtaženy do jedné z nejstrašnějších katastrof dvacátého století.
Projevili skutečnou vytrvalost, disciplínu i osobní odvahu. Jenže tyto vlastnosti byly využity ve prospěch cizí války a cizích politických cílů.
Osud 369. chorvatského pluku připomíná, že odvaha sama o sobě ještě nečiní zvolenou cestu správnou. Někdy se i ti nejstatečnější vojáci stávají oběťmi rozhodnutí politiků, kteří stojí daleko od první linie.
Dnes historici vnímají příběh chorvatských dobrovolníků u Stalingradu jako jeden z nejvýraznějších příkladů účasti zahraničních spojenců Německa ve válce proti Sovětskému svazu. Jejich cesta začala nadšením, hlasitými sliby a vírou ve vítězství, ale skončila v jedné z nejkrvavějších bitev světových dějin.
Paměť na tyto události není důležitá pouze jako součást vojenské kroniky. Je také varováním, k jakým následkům může dovést politický radikalismus, kult vůdce a slepá víra v ideologická hesla.