Asi za hodinu se stařec objevil znovu. V ruce měl prkno a kladivo. Bez jediného slova vyměnil shnilý schod, uklidil nářadí a stejně tiše odešel.
Marie se opláchla ledovou vodou, strčila telefon do kapsy a vydala se za zahrady. Tam se zvedal nízký kopec porostlý mladými borovicemi. Stoupala pomalu, přidržovala se kmenů a několikrát se zastavila, aby popadla dech.
Na vrcholu ležel vyvrácený borový kmen. Žena si sedla a vytáhla telefon. Na displeji se objevila jedna čárka signálu — a hned zmizela. Po několika vteřinách se vrátila.
Zatímco čekala, až se spojení ustálí, vyndala z pasového obalu čtyřikrát přeložený list papíru z linkovaného sešitu. Vozila ho s sebou téměř třicet let. Jakub ho napsal ve druhé třídě, když ležela se zápalem plic:
„Mami nebolaj já tě mám rád tvůj Jakub.“
Slovo „nebolí“ tehdy napsal špatně. Marie se tomu smála, přestože měla vysokou horečku.
Dlouho se na zažloutlý papír dívala. Potom ho pečlivě složila, schovala zpátky a vytočila číslo.
— Pane doktore Králi, tady Marie Nováková. Slyšíte mě? Spojení je špatné, tak to řeknu rychle. Prosím, ověřte můj byt v katastru. A zařiďte zákaz jakéhokoli nakládání s ním bez mé osobní přítomnosti. Zavolám zítra přibližně ve stejnou dobu.
— Paní Nováková, kde jste? — právníkův hlas k ní doléhal přes praskání. — Váš hlas zní nějak…
Spojení se přerušilo.
Následující den vystoupala na kopec ještě před rozedněním. Jakmile telefon zachytil síť, okamžitě vytočila stejné číslo.
— Prověřil jsem katastr, — Pavel Král mluvil pomalu, jako by předem věděl, jak bolestivé pro ni bude to, co uslyší. — Na váš byt byla loni v listopadu vystavena plná moc. S oprávněním k prodeji. Na jméno vašeho syna.
— Žádnou plnou moc jsem nepodepsala.
— Dokument ověřil notář. A to není všechno. Byt už je nabízený k prodeji. Kupující složili zálohu a smlouva je naplánovaná na sobotu. Vypadá to, že vás odvezli z města právě proto, abyste jim nepřekážela.
Marie pomalu klesla na vyvrácený kmen.
Listopad.
Tehdy měla horečku skoro čtyřicet. Kašlala tak silně, že se jí zatmívalo před očima, a tři dny téměř nevstala z postele. Ivana se najednou začala chovat neobyčejně starostlivě. Nosila jí čaj s malinami, upravovala polštář a podávala léky.
Jednoho večera přivedla do bytu neznámého muže s aktovkou.
— Paní Nováková, tohle jsou dokumenty k příspěvku. Některé věci se musí přehlásit, jinak vám dávky zastaví. Tady jsou kolonky, stačí podepsat. Všechno už jsem vyplnila.
Marie podepsala.
Dokumenty ani nečetla. Chtěla jen, aby ji nechali v klidu a zhasli světlo.
Teď jí všechno došlo. Nepečovali o nemocnou ženu z lásky. Renovovali byt, pořizovali auto a objednávali nový nábytek s vědomím, že to všechno zaplatí z jejího bytu, který s manželem spláceli jedenáct let.
— Pane Králi, — sevřela telefon oběma rukama. — Zrušte tu plnou moc. Ještě dnes. Zablokujte kartu, na kterou mi chodí penze. Syn má k ní další přístup. Vyžádejte si zdravotní záznamy z listopadu — horečku, návštěvy lékaře, všechno. A připravte trestní oznámení.
— Udělám to. Paní Nováková… hlavně už nemlčte.
Jakub zavolal hned další den. Nechala telefon třikrát zazvonit a teprve potom hovor přijala.
— Mami! Kde se touláš?! — Synův hlas se téměř lámal. — Co jsi to provedla?
— Dýchám čerstvý vzduch. Říkal jsi přece, že je tady čistý.
— Ivana stála půl hodiny u pokladny ve stavebninách! Karta nefunguje! Otevřu aplikaci a všechno je zablokované! Notář volá, že jsi odvolala plnou moc! V sobotu mám podepisovat smlouvu!
V pozadí se ozval podrážděný hlas snachy:
— Řekni jí, ať přestane vyvádět! Dlažbu už máme zaplacenou! Já se nesmím stresovat!
— V sobotu žádná smlouva nebude, Jakube.
— Chceš nás nechat úplně bez peněz?!
— O ty jste se připravili sami. Právník už předal dokumenty. A o listopadu vám také všechno vysvětlí — o mé horečce i o vašem muži s aktovkou.
Na druhém konci zavládlo ticho. Marie slyšela jen synovo dýchání. Znělo stejně jako před mnoha lety, když něco rozbil a bál se přiznat.
Stiskla tlačítko ukončení hovoru a ještě dlouho seděla na padlém stromě.
Přijeli za pět dní, a to hned dvěma auty. Z prvního vyběhl rozcuchaný Jakub. Za ním vystoupila Ivana, jednou rukou si přidržovala břicho, ale ve tváři měla zlý a úplně suchý výraz. Z druhého vozu pomalu vystoupila Alena Nováková, Mariina mladší sestra.
Marie seděla na zápraží a loupala brambory, které jí přinesl soused.
— Teto Aleno, jen se podívejte, — Jakub okamžitě nasadil zoufalý výraz. — S mámou se po té nemoci něco stalo. My jsme se o ni starali ze všech sil, ale ona utekla do téhle díry, vymyslela si právníky, plné moci a policii. Potřebuje vyšetřit. Musíme získat potvrzení.
Plán byl jednoduchý a krutý: přesvědčit Alenu, aby matku odvezli na vyšetření, získat žádoucí posudek, zařídit opatrovnictví a znovu převzít nad vším kontrolu — včetně toho, aby Marie stáhla trestní oznámení.
— Maruško… — Alena si přitiskla ruce k tvářím. — Proboha, v jakých podmínkách tady žiješ?
— Už toho představení nemáš dost? — procedila Ivana. — Na samostatnost sis hrála dost dlouho.