Matěj stál u schodů.
Slyšel každé slovo.
— Jaký oděv?
— Máme k dispozici náhradní společenský oblek.
— Oblečení už má.
Na druhém konci linky nastalo ticho.
— Jen se snažíme předejít nepříjemné situaci.
Matěj ke mně natáhl ruku.
Podala jsem mu telefon.
Několik vteřin mlčky poslouchal.
Pak řekl:
— Děkuji, ale stejně si vezmu šaty.
Znovu se odmlčel.
— Ne. Rozumím.
Hovor ukončil.
Podívala jsem se na něj.
— Ještě si to můžeš rozmyslet.
Vzal obal s šaty.
— Nerozmyslím.
— Poslal jsem jim Anninu maturitní fotografii, — řekl. — Požádal jsem, aby ji promítli na plátno, až jim dám znamení.
— Ví škola proč?
— O Anně ano. O šatech ne.
Když jsme dorazili do sálu, sotva jsem dokázala normálně dýchat.
Lidé si ho všimli téměř okamžitě. Někteří studenti na něj bezostyšně zírali. Několik se začalo smát.
Jedna žena si Matěje prohlédla a něco pošeptala kamarádce vedle sebe.
Obě se pak otočily naším směrem.
Matěj stál mezi spolužáky, jako by se kolem něj nic nedělo.
Já však svého syna znala příliš dobře.
Ramena měl napjatá víc než obvykle.
Čelist pevně sevřenou.
Slyšel každé slovo.
Chtěla jsem ho odvést domů.
Chtěla jsem se postavit před něj a chránit ho před každým telefonem v celém sále.
Místo toho jsem si sedla do třetí řady, protože právě o to mě požádal.
— Ať se stane cokoli, — řekl mi předtím, než se připojil ke spolužákům, — zůstaň tam, odkud tě uvidím.
A já zůstala.
Jedno jméno střídalo druhé.
Pokaždé, když se Matěj někomu dostal do záběru, šepot zesílil.
A pak ředitelka konečně vyslovila jeho jméno.
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Matěj vykročil přes pódium.
Smích se táhl za ním.
Převzal vysvědčení.
Potom se otočil.
Místo aby zamířil ke spolužákům nebo k fotografům u boku pódia, sestoupil dolů.
A vydal se střední uličkou.
Přímo ke mně.
V sále to znovu zašumělo.
Někdo se zasmál.
Dívka o několik míst dál zašeptala:
— On to fakt udělá?
Matěj šel dál.
Když došel ke třetí řadě, zastavil se přímo přede mnou.
Poprvé za celý den se jeho sebeovládání prolomilo.
V očích se mu třpytily slzy.
— Tohle je PRO TEBE, — řekl tiše.
Polkl.
— Od nás obou.
Zatajil se mi dech.
Matěj sáhl do kapsy červených šatů.
Vytáhl malý plochý balíček pečlivě zabalený v tenkém papíře.
Smích ještě několik vteřin pokračoval.
Pak papír rozbalil.
Jakmile jsem uviděla, co je uvnitř, veškerý hluk kolem mě zmizel.
Byla to usušená žlutá kopretina. 🌼
Jeden okvětní lístek chyběl.
Stonek časem ztmavl a celý květ byl téměř dokonale plochý.
Přesto jsem okamžitě poznala, odkud pochází.
Zakryla jsem si ústa rukou.
— Ach, Matěji…
Maturitní sál se kolem mě rozplynul.
V jediném okamžiku jsem se vrátila do minulosti.
Toho dne měla Anna ještě dost sil, aby na několik hodin opustila nemocnici.
Celý předchozí týden si stěžovala na nemocniční zdi, jídlo i na to, že se k ní všichni chovají, jako by se měla každou chvíli rozbít.
Toužila po alespoň kousku obyčejného života.
Proto jsem ji vzala nakupovat.
Do maturity zbývalo ještě několik měsíců, ale Anna mě donutila slíbit, že jí šaty určitě najdeme.
— Ale žádné smutné barvy, — prohlásila, když jsme vešly do obchodu.
— Vždyť ses ještě ani nepodívala, co tu mají.
— Já to vím i tak.
Hned zamířila k věšákům.
Matěj jel s námi a ze všech sil předstíral, že se nudí.
Anna si vyzkoušela troje šaty, než našla ty pravé — červené.
Když vyšla z kabinky, usmála se.
Nebyl to unavený úsměv, který si zvykla věnovat lékařům a ustaraným příbuzným.
Byl to její skutečný úsměv.
Jednou se zatočila před zrcadlem.
— Tyhle.
Matěj se rozesmál.
— Vypadáš jako požární poplach.
Anna po něm hodila cenovku.
— Ty nemáš vůbec žádný vkus.
Šaty jsme koupily.
Cestou zpátky do nemocnice požádala, abych zastavila u malé zahrady poblíž vchodu.
Podél chodníku rostly žluté kopretiny.
Anna se sklonila a jednu utrhla.
Řekla jsem jí, že se to nejspíš nesmí.
Ušklíbla se.
— Tak mě zatkněte.
Později na nemocničním pokoji květinu schovala mezi stránky knihy.
Úplně jsem na to zapomněla.
Až do této chvíle.
Matěj držel v dlani právě tu kopretinu.
Začaly se mi třást ruce.
— Kde jsi ji vzal?
Podíval se na květ.
— Anna mi ji dala.
Zůstala jsem na něj zírat.
— Cože?
Ženy sedící nedaleko, které se předtím pochechtávaly, ztichly.
Zmlkli i studenti stojící poblíž.
Matěj opatrně rozbalil další vrstvu papíru.
Pod ní ležel malý vzkaz.
Na jedné straně byl rukopis mé dcery.
Poznala jsem ho okamžitě.
Matějovi se třásl hlas.
— Dala mi ho tři dny předtím, než zemřela.
Podívala jsem se na syna.
— Proč jsi mi nic neřekl?
— Donutila mě slíbit, že to neřeknu.
Lidé se začali otáčet na svých židlích.
Telefony, které ještě před chvílí mířily na Matěje kvůli posměchu, zůstávaly zvednuté.
Ale už se nikdo nesmál.
Ředitelka stále stála u pódia.
Pozorovala nás.
Matěj mi lístek podal.
Jen s námahou jsem ho dokázala rozložit.
Nahoře Anna napsala mé jméno.
Oči se mi zalily slzami ještě dřív, než jsem přečetla další řádek.
Matěj si ke mně přidřepl.
— Čti.
Pokusila jsem se.
Písmena se mi však před očima rozmazávala.
Matěj mi položil ruku na mou a začal potichu číst spolu se mnou.