Tereza stála u okna hotelového pokoje a nevnímala ani teplo slunečních paprsků, ani měkký koberec pod nohama. Všechno kolem ztratilo ostré obrysy. Před několika minutami Petr mlčky potvrdil něco, co se jí ještě ráno zdálo nemožné.
Seděl v křesle se sklopenou hlavou.
— Řekni aspoň něco, — pronesla konečně.
Petr si přejel dlaní po obličeji.
— Je to mnohem složitější, než to vypadá.
— Opravdu? — hořce se pousmála Tereza. — Protože zvenčí to vypadá až bolestně jednoduše. Oženil ses se mnou, i když už jsi byl ženatý s jinou ženou.
Petr k ní zvedl oči.
— Nežiju s ní už mnoho let.
— Ale úředně jste pořád manželé?
Pomalu přikývl.
Ta odpověď zabolela víc než jakákoli výmluva.
— Proč jsi mi to neřekl?
— Bál jsem se.
— Čeho přesně?
— Že o tebe přijdu.
Tereza se odvrátila.
Bylo zvláštní, že neplakala.
Otřes byl příliš silný.
Byla připravená slyšet cokoli: chybu v databázi, shodu jmen, něčí krutý žert. Jenže před ní seděl muž, který se k pravdě přiznával.
— Kdy jsi mi to chtěl říct?
Petr dlouho mlčel.
— Chtěl jsem to vyřešit ještě před svatbou.
— Chtěl?
— Ano.
— Ale nevyřešil jsi to.
— Nestihl jsem.
Prudce se otočila.
— Nestihl jsi to za dva roky našeho vztahu?
Neodpověděl.
A v tom tichu zazněla odpověď hlasitěji než slova.
Tereza se pomalu posadila proti němu.
— Kdo je ona?
— Žena, se kterou jsem kdysi žil.
— Jméno.
— Marie.
— Kde je teď?
— Přesně nevím.
Tereza se zamračila.
— Jak můžeš nevědět, kde je tvoje zákonná manželka?
Petr těžce vydechl.
— Rozešli jsme se před šesti lety.
— Tak proč jste se nerozvedli?
Nervózně propletl prsty.
— Protože všechno bylo mnohem zamotanější.
S každým dalším vysvětlením bylo Tereze hůř.
— Takže jsi šest let nedělal nic?
— Dělal.
— Co přesně?
— Snažil jsem se ji najít.
— A nenašel?
— Ne.
Tereza v sobě ucítila stoupající podráždění.
Příliš mnoho mezer.
Příliš málo přímých odpovědí.
— Ukaž mi dokumenty.
Petr zvedl hlavu.
— Jaké dokumenty?
— Všechny, které s tím manželstvím souvisejí.
Viditelně znervózněl.
A to ji znepokojilo ještě víc.
— Teď je u sebe nemám.
— Tak pro ně pojedeme.
— Teď?
— Ano. Hned.
Poprvé za celý rozhovor vypadal Petr opravdu zaskočeně.
Zřejmě čekal něco jiného.
Slzy.
Výbuch.
Výčitky.
Ale ne klidné otázky.
Za hodinu už stáli před bytem, který Petr pronajímal nájemníkům od doby ještě předtím, než poznal Terezu.
Klíče mu zůstaly.
Pod záminkou kontroly měřidel požádal nájemníky, aby ho na pár minut pustili dovnitř.
Ve staré skříni se složka skutečně našla.
Petr ji vytáhl neochotně.
Tereza ji otevřela rovnou na místě.
Oddací list.
Kopie žádostí.
Několik starých potvrzení.
Mezi papíry však leželo ještě něco.
Obálka.
Zažloutlá časem.
Na přední straně bylo napsáno Petrovo příjmení.
Tereza se na něj podívala.
— Co je to?
— Nevím.
Jenže jeho hlas nezněl přesvědčivě.
Rozlepila obálku.
Uvnitř byl dopis.
Několik listů popsaných ženským rukopisem.
První řádky ji přiměly strnout.
„Petře, jestli se někdy přece jen rozhodneš tenhle dopis přečíst, znamená to, že už uplynulo dost času…“
Zvedla oči.
Petr byl bledý jako stěna.
— Četl jsi ho už dřív?
Mlčel.
A tak Tereza četla dál.
Marie psala o nemoci.
O léčbě.
O stěhování do jiného města.
O tom, že se mu nechce stát přítěží.
O tom, že ho prosí, aby ji nehledal.
S každou větou se obraz měnil.
Jasnější však nebyl.
Když dopis skončil, Tereza pomalu složila listy zpátky.
— Byla vážně nemocná?
— Ano.
— Věděl jsi to?
— Dozvěděl jsem se to později.
— Proč jsi mi to neřekl?
Petr se posadil na židli.
Vypadalo to, jako by během jediného rána zestárl o několik let.
— Protože se za to stydím.
— Za co?
— Za to, že jsem nic neudělal.
V místnosti znovu zavládlo ticho.
Tereza cítila, že k opravdové pravdě se pořád ještě nedostali.
Příliš mnoho věcí nesedělo.
Pokud Marie odešla sama, proč Petr nepožádal soud o rozvod?
Pokud ji opravdu hledal, proč ten dopis celé roky ležel nerozlepený?
Pokud chtěl všechno napravit, proč uzavřel nový sňatek, aniž by ten starý ukončil?
Otázek přibývalo.
Odpovědí bylo zoufale málo.
Večer odjela k rodičům.
Petr ji nezastavoval.
Jen jí pomohl odnést kufr k autu.
Celou cestu Tereza hleděla z okna.
Matka otevřela dveře okamžitě.
Stačil jí jediný pohled.
— Co se stalo?
A tehdy Tereza poprvé za celý den plakala.
Ne nahlas.
Bez hysterie.
Jen jí po tvářích samy tekly slzy.
Pozdě večer, když už rodiče spali, krátce pípl její telefon.
Zpráva přišla z neznámého čísla.
„Paní Terezo Novotná? Váš kontakt mi předali pracovníci matriky. Myslím, že bychom se měly setkat. Jde o pana Petra Svobodu a jeho první manželství. Neznáte ani zdaleka celý příběh.“
Přečetla si zprávu několikrát.
Potom se podívala na čas.
Bylo skoro po půlnoci.
Hned nato přišla druhá zpráva.
„Jmenuji se Helena Králová. Byla jsem právní zástupkyní Marie.“
Spánek zmizel v jediném okamžiku.
Prsty jí zledovatěly.
Tereza odepsala stručně:
„Odkud víte o mém manželství?“
Telefon zazvonil téměř okamžitě.
— Dobrý večer, — ozval se klidný ženský hlas. — Omlouvám se, že volám tak pozdě. Ale možná máme méně času, než se zdá.
— O čem to mluvíte?
Na druhém konci linky nastala krátká pauza.