Podívala jsem se na svetr.
„A Lenka se celou tu dobu ani jednou nevrátila domů?“
Dorota se zhluboka nadechla.
„Vrátila.“
Prudce jsem zvedla hlavu.
„Kdy?“
„V roce 1992.“
Šest let po jejím zmizení.
Lence bylo dvaadvacet.
„Jak to víte?“
„Protože mě vzala s sebou.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„Cože?“
„Byly mi dva roky. Samotné setkání si samozřejmě nepamatuju.“
„Tak mi říkejte jen to, co vám vyprávěla Lenka. Nepřidávejte k tomu, co jste si později domyslela.“
Dorota přikývla.
„Maminka říkala, že v den vašich narozenin přišel k vašemu domu Tomáš. Jeho rodina se chystala odstěhovat z města a on Lence navrhl, aby jela s nimi.“
„A ona prostě odešla?“
„Ne tak docela.“
„Co to znamená?“
„Váš otec je přistihl před domem.“
Prsty jsem sevřela látku svetru.
„Co se stalo?“
„Maminka říkala, že se pohádali. Váš otec jí řekl, že jestli odejde s Tomášem, nemá ani pomyšlení na to, že se někdy vrátí.“
Okamžitě jsem v hlavě uslyšela tátův hlas. Ne proto, že bych od něj někdy slyšela přesně tato slova, ale protože zněla naprosto jako on.
„Co Lenka udělala?“
„Myslela si, že se ji jen snaží zastrašit.“
„A potom?“
„Odešla.“
Odvrátila jsem se.
Celé roky jsem si představovala, že Lenku někdo odvezl proti její vůli. Nikdy mě nenapadlo, že mohla odejít sama, rozzuřená a přesvědčená, že všechno později napraví.
„Jak dlouho zůstala s Tomášem?“
„Několik let. Narodila jsem se, když bylo mamince dvacet.“
„A co se stalo potom?“
Dorota sklopila oči.
„Dospěli. Maminka už byla unavená z toho, že utíká před minulostí. Tomáš ale unavený nebyl.“
„Tak se rozhodla vrátit?“
„Ne hned. V té době by návrat znamenal přiznat, že udělala chybu.“
Bylo mi nepříjemné, jak dobře jsem tomu rozuměla.
„Co se tedy změnilo v roce 1992?“
„Já.“
Dorotin hlas ztichl.
„Když se maminka sama stala matkou, konečně pochopila, čím si vaše maminka musela projít.“
Stáhlo se mi hrdlo.
„Proto tě přivezla domů?“
„Ano. Byly mi dva.“
„Co čekala, když zaklepala na dveře?“
„Myslela si, že jí otevře vaše matka.“
„Byla maminka doma?“
„Ne. A vy také ne.“
Naklonila jsem se k ní.
„Kdo otevřel?“
„Váš otec.“
Po zádech mi přeběhl mráz.
„Táta celý život tvrdil, že po roce 1986 Lenku už nikdy neviděl.“
Dorota mlčela.
Nemusela nic dodávat.
„Co udělal?“
„Řekl jí, že se vrátit nemůže.“
Vstala jsem.
„Ne.“
„Emilie…“
„Nemohl jí něco takového říct, aniž by o tom pověděl mamince.“
Z jejího výrazu jsem pochopila, že mohl.
„Pokusila se vrátit ještě někdy?“
„Ne domů.“
„Proč ne?“
„Protože mu uvěřila.“
„Čemu přesně?“
„Že se vaše rodina už s jejím zmizením vyrovnala. Že kdyby se objevila, znovu by vám všem způsobila bolest.“
Dívala jsem se na Dorotu.
„Řekl jí, že si to myslím já?“
„Maminka mi nikdy neopakovala přesnou větu.“
„Dobře. Tak nic nepřidávejte.“
Dorota přikývla.
Zvedla jsem svetr.
„Kde je teď Lenka?“
„Nedaleko odsud.“
Srdce mi začalo bušit.
„Ví, že jsi ten svetr dala Sofii?“
Dorota sklopila pohled.
Odpověď byla jasná.
„Ne.“
Krátce jsem se zasmála, ačkoli na tom nebylo nic veselého.
„Vážně jste si myslely, že po čtyřiceti letech stačí dát mé vnučce starý svetr a nechat mě, abych si zbytek sama poskládala?“
„Roky jsem maminku prosila, aby vás kontaktovala. Ve třídě Sofie visely rodokmeny. Když jsem uklízela, všimla jsem si vašeho jména.“
„Ale stejně to nebylo vaše rozhodnutí.“
„Já vím.“
„Ještě jedna věc. Říkala vám Lenka, odkud má ten přívěsek?“
Dorota přikývla.
„Řekla, že jí ho váš otec vrátil, když se tehdy objevila doma.“
V noci, kdy Lenka zmizela, měl přívěsek u sebe táta.
Jestli se potom znovu dostal k Lence, znamenalo to, že se s ní skutečně setkal.
O tom už nebylo možné pochybovat.
Vzala jsem si kabelku.
„Kam jdete?“ zeptala se Dorota.
„Zeptat se otce, proč dovolil, aby moje matka zemřela v přesvědčení, že se její dcera nikdy nevrátila.“
Táta se díval na televizi, když jsem vstoupila do jeho pokoje.
„Emilie. Ty jsi tento týden nějak brzy.“
Položila jsem dřevěnou slunečnici na stolek před ním.
Jeho tvář se okamžitě změnila.
„Kde jsi to vzala?“
„Viděl jsi Lenku po roce 1986?“
„Ne.“
Odpověděl příliš rychle.
Rozložila jsem mu svetr na kolenou.
„Vracívala se.“
Táta odvrátil pohled.
To mi stačilo.
„Kdy?“
Ramena mu poklesla.
„V roce 1992.“
Pokoj se náhle zdál menší.
„Byla sama?“
„Ne.“
„Měla malé děvčátko.“
Táta zavřel oči.
„Dorotu.“
Znovu se na mě podíval.
„Ty jsi ji viděl.“
„Ano.“
Na tváři se mu objevil výraz úlevy.
A to mě rozzlobilo ještě víc.
„Co se stalo?“
„Emilie, je to už tak dávno.“
Přitáhla jsem si židli a posadila se přímo před něj.
„Tobě možná. Já se to dozvěděla teprve dnes.“
Stiskl rty.
„Mluv.“
Táta hleděl na dřevěnou slunečnici.
„Tvoje matka nebyla doma. Lenka zaklepala. Řekla, že se chce vrátit.“
Hrdlo se mi sevřelo.
„A co jsi jí odpověděl?“
„Tvoje matka v té době konečně zase začala spát. Ty už jsi bydlela jinde. Všechno se pomalu uklidnilo.“
„Uklidnilo?“
„Lidé o nás přestali mluvit.“
„Kvůli Tomášovi?“
Táta sklopil oči.
„Kvůli všemu. Kvůli tomu, že Lenka odešla. Kvůli tomu, že jsem nedokázal udržet vlastní dceru.“
Zírala jsem na něj.
„Udržet?“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Přesně to jsi řekl.“