Jaroslavovy oči se začaly viditelně zvětšovat.
— Doma je to teď úplné peklo, — skoro jsem vzlykla. — Pořád hluk, děti běhají, psi štěkají, není tam k hnutí. Jsem už tak unavená! A když jsem uviděla váš profil, hned jsem si řekla: tohle je osud. Vy přece chcete útulný domov a péči! Budu vám vařit polévku, hlavní jídlo, kompot, večer vám masírovat nohy, starat se o vás, opečovávat vás jako v bavlnce… Jen mě, Jaroslave, drahý, nechte na čas bydlet u sebe! Aspoň rok, než dcera vyřeší hypotéku. Vždyť byste pro svou múzu určitě našel malý koutek, ne? Já nezaberu moc místa!
Nastalo takové ticho, že bylo slyšet i auta z vedlejší třídy. Jaroslav se zastavil jako přikovaný. Jeho obličej, ještě před chvílí plný jistoty a převahy, se najednou začal pokrývat rudými skvrnami.
— Ehm… — vymáčkl ze sebe a opatrně o krok ustoupil. — Bydlet? U mě?
— No samozřejmě! Vždyť jste muž, opora, hlava domácnosti, ochránce! A já budu po vašem boku, tichá a oddaná. Přivezu si i vlastní záclony, aby to u vás bylo útulnější. A každé ráno lívance…
— Tak víte co! — vybuchl najednou náš „princ“. — Tady ze mě laskavě nedělejte hlupáka! V profilu jsem jasně napsal, že ženy s bytovými problémy nemají psát! To je tedy drzost — chtěla jste se mi nastěhovat do bytu! A já si myslel, že jste slušná ženská!
Otočil se tak prudce, že málem zakopl o vlastní nohu, a skoro útěkem zamířil k východu z parku. Ani se nerozloučil. Prostě zmizel mezi lidmi a zachraňoval své drahocenné metry čtvereční před nebezpečnou vetřelkyní.
Já zůstala stát uprostřed aleje a smála se tak nahlas, že se za mnou lidé začali otáčet.
Když jsem se vrátila domů, jako první jsem znovu otevřela aplikaci. Samozřejmě, Jaroslav mě už zablokoval. Jeho profil tam ale visel dál. Stále hledal štíhlou, bezproblémovou ženu s vlastním bytem, která mu zkrášlí život a zajistí klidné, pohodlné a dobře živené stáří.
Je to k smíchu? Ano. Ale jen napůl. Protože pod tím smíchem zůstává i smutek. Odkud se v některých mužích v tak úctyhodném věku bere ta železobetonová jistota vlastní výjimečnosti?
Proč jsou opravdu přesvědčení, že pouhý fakt jejich existence stačí k tomu, aby žena s bytem, slušným vzhledem a klidným životem nadšeně převzala kompletní domácí servis?
Možná jim kdysi dávno někdo namluvil, že jsou darem osudu. A oni tomu prostě nikdy nepřestali věřit.