„Nabízím normální úřední manželství, ne nějaké nezávazné soužití!“ říkám skoro na každé schůzce.
„Ty budeš bydlet ve svém, jenže u mě doma má být čisto a navařeno. Co je na tom tak nepochopitelného?“ Upřímně, já tomu opravdu nerozumím.
„A co z toho budu mít já?“ Většinou právě touhle otázkou všechno skončí.
Je mi jednapadesát. Jmenuji se Karel. Jsem rozvedený, dospělý syn už dávno žije po svém, já mám vlastní dům za Prahou — dvě patra, malou zahradu a garáž. Neživořím. Pracuji, jsem zajištěný, peníze mi nechybí, nepiju, nekouřím, žádné špatné návyky nemám. A mimochodem, jsem připraven se oženit doopravdy. Se zápisem na matrice, prstýnky, obřadem a vším, co k tomu patří. Mám jen jednu naprosto rozumnou podmínku: bydlet budeme každý zvlášť.
Podle mě je to vyspělý a dnešní způsob vztahu. Mám svůj režim, své zvyky, svůj klid a prostor. Nepotřebuji ženu, která bude pořád v mém domě, bude mi přerovnávat věci, posouvat nábytek a donekonečna vyžadovat rozhovory „o nás“. Chci, aby manželka měla svůj byt.
Zároveň by ale měla plnit to, co k manželství patří: několikrát týdně přijít, uvařit pořádné domácí jídlo, postarat se o pořádek a občas u mě zůstat přes noc. Třeba jedna společná noc za týden mi připadá úplně dostačující. Klidně, dospěle, bez každodenního domácího dusna a bez zbytečného tlaku.
Říkám to na rovinu téměř hned. Nerad ztrácím svůj čas a nechci ho brát ani druhým. Nedávno jsem měl například schůzku s Janou. Šestačtyřicet let, účetní, upravená, klidná, rozumná žena. Seděli jsme v kavárně, pili kávu a rozhovor plynul docela příjemně. Tak jsem jí to vysvětlil bez oklik:
„Podívej, myslím to vážně. Chci řádnou manželku. Ale bydlet spolu nebudeme. Ty u sebe, já u sebe. Je v tom méně rutiny a méně hádek.“
Přikývla a dál poslouchala. Pokračoval jsem:
„Pro mě je důležité, aby doma bylo uklizeno a aby bylo co jíst. Hodně pracuji. Žena má umět vytvořit domov. Budeš chodit, vařit, trochu poklidíš. A jednu noc týdně strávíme spolu, aby z toho nebyl jen papír na úřadě.“
Podívala se na mě tak, jako bych jí právě nabídl místo hospodyně s intimní směnou každý pátek večer.
„A co z toho budu mít já?“ zeptala se naprosto klidně.
Na chvíli jsem opravdu nevěděl, co říct. Jak — co z toho bude mít? Manželství! Postavení! Spolehlivého chlapa po boku!
„Jak to myslíš? Budeš vdaná. Za stabilního, zajištěného muže. Oficiálně.“
Tehdy se pousmála.
„Karle, já už svůj byt mám. Vařím si sama. Uklízím si taky sama. Proč bych měla zadarmo obsluhovat ještě tvůj dům?“
Zadarmo. Právě to slovo mě bodlo nejvíc. Nejsem přece nějaký náhodný chlap z ulice. Byl bych její muž. Zákonný manžel.
Už jsme se nikdy znovu nesešli.
Druhá zkušenost byla ještě výmluvnější. Lenka, devětačtyřicet let, rozvedená, dospělá dcera. Potkali jsme se v restauraci. Všechno probíhalo docela normálně, dokud nepřišla řeč na budoucnost.
„Proti manželství nic nemám,“ řekl jsem. „Ale musí mít rozumnou podobu. Ty bydlíš u sebe. Ke mně přijdeš dvakrát nebo třikrát týdně. Uvaříš, uklidíš. Já zase zajistím zázemí, zaplatím společné výlety, budu dávat dárky — prostě všechno, jak se sluší.“
Nejdřív si myslela, že žertuji. Pak pochopila, že to myslím vážně. A rozesmála se — nahlas, otevřeně, bez nejmenších rozpaků.
„Takže ty vlastně sháníš manželku na outsourcing?“ zeptala se s úsměvem.
„Jaký outsourcing? To jsou běžné ženské povinnosti.“
„Povinnosti? Karle, a ty tvoje jsou jaké? Jednou týdně přespat doma a milostivě dovolit ženě, aby ti uvařila svíčkovou?“
Cítil jsem, jak se ve mně začíná vařit podráždění.
„Žena má být vdaná. To je normální. V našem věku už žít sám, promiň, působí tak nějak divně.“
V tu chvíli se smát přestala.
„Karle, je rok 2026. Manželství už dávno není sociální pojistka. Když se mám dobře i bez toho, proč bych měla měnit svůj život jen proto, abych se starala o ten tvůj?“
A tím to skončilo. V aplikaci už potom bylo jen ticho.
Děje se to pokaždé stejně. Sotva poctivě řeknu, jak si to představuji, rozhovor rychle vyšumí. Některé ženy zdvořile napíšou: „Tohle není můj styl.“ Jiné to řeknou přímo: „To se mi nevyplatí.“ Přesně tak — vyplatí. Zdá se, že dnes se i manželství posuzuje jako obchodní dohoda.
Upřímně nechápu, kdy ženy přestaly chtít být vdané. Dřív bylo manželství postavení, jistota, důvod k hrdosti. A dnes může být ženě pětačtyřicet nebo padesát, může být rozvedená, může žít sama — a stejně si vybírá. Stejně se ptá, co za to dostane. Jako bych u ní seděl na pracovním pohovoru.
Vždyť já po nikom nechci nic nemožného. Nevyžaduji, aby se mnou žena byla čtyřiadvacet hodin denně pod jednou střechou. Nezakazuji jí chodit do práce, vídat se s kamarádkami, mít svůj život a svůj vlastní prostor. Naopak — bydli si u sebe, užívej si ticho a svobodu. Jen buď manželkou doopravdy: podporuj mě, vař, vytvářej útulný domov. Je to snad tak přehnané?
Jenže pokaždé vidím stejnou reakci: ženy chtějí partnerství, ne seznam povinností. Ptají se na vzájemnost, na sdílení domácnosti, na citovou blízkost. A já nechápu, proč se z toho najednou stala nezbytná položka.
Někdy mě napadne, že problém možná není v tom, že by nechtěly manželství. Možná jen nechtějí manželství, ve kterém se od nich čeká služba, zatímco nikdo nevidí živého člověka. Ale tu myšlenku rychle zaženu. Protože kdybych se jí začal vážně zabývat, musel bych si přiznat, že svět se už dávno změnil, zatímco já se pořád pokouším žít podle starých pravidel.
Přesto jsem přesvědčený, že někde existuje žena, která ocení stabilitu, jasné podmínky a život bez zbytečného zmatku. Otázka je jen jedna — bude ochotná říkat tomu manželství, a ne pohodlný rozpis domácích služeb.