Matka je hned po Novém roce odvedla do dětského domova…
Děvčátka plakala. Byla zvyklá na domov, na teplou kuchyň, na babiččiny ruce, na obyčejný klid. Dokud si jejich matka skládala vlastní život, a ona ho skládala pořád znovu a znovu, sestry Tereza a Anička bydlely u babičky. Jenže na svatého Mikuláše babička zemřela a matka je odvezla do internátního dětského domova. Nebyla to žádná lehká žena, nepila, nekouřila, po nocích se netoulala. Jenom si v sobě pořád dokola opakovala, že přece není spravedlivé, aby si bývalý manžel žil, jak se mu zlíbí, a ona sama vláčela na zádech dvě malé děti.
Rozepínala Aničce kabátek a mezi zuby říkala: „Nebrečte pořád. Prostě to tak dopadlo, co mám dělat? Myslíte, že za všechno můžu já? Tady se budete mít dobře, jednou mi ještě poděkujete!“ Anička se už dusila pláčem, byly jí teprve tři roky a nechápala, proč ji matka svléká někde mezi cizími stěnami. Ale viděla maminčiny tvrdé, rozzlobené oči a uplakaný, vyděšený obličej sedmileté Terezy, a dětské srdce vycítilo, že se děje něco strašného. Matka zasyčela: „Nedělejte mi ostudu. Já se vás nevzdávám, jen se postavím na nohy a vezmu si vás zpátky. O Velikonocích přijedu. Slyšíte? O Velikonocích!“ Dívky ještě popotahovaly, ale ztichly. Maminka přece řekla, že se vrátí.
Na dětský domov si zvykaly bolestně a pomalu, i když vychovatelky si je brzy oblíbily. Nebyly drzé, byly bystré a jedna druhé se držely tak dojemně, až z toho člověka píchlo u srdce. Tereza si všechny získávala vážnýma tmavýma očima, ve kterých bylo víc starosti než dětskosti. Anička zase připomínala světlou, měkoučkou buchtičku, dobromyslnou a kulatou. Tahala Terezu za rukáv: „A kdy poplujou Velikonoce? Ony poplujou a vezmou nás k mámě?“ Tereza jí po sté trpělivě vysvětlovala: „Velikonoce nejsou loď, Aničko. To je svátek, bývá na jaře. Pamatuješ, jak babička barvila vajíčka?“ Anička důležitě pokývala hlavou, že ano, pamatuje si, ale jakmile si vybavila babičku, na řasách se jí zatřpytily drobné slzy. Tereza sama zoufale chtěla vědět, kdy už ty Velikonoce budou. Nakonec se zeptala vychovatelky. Paní Králová se podivila, protože děti obvykle vyhlížely Vánoce, Ježíška nebo narozeniny. Přesto Tereze dala malý kalendářík: „Podívej, tady bude velikonoční neděle, zakroužkovala jsem ji. A teď je tenhle den. Každé číslo je jeden den. Když jsem chodila do školy, taky jsem si takhle škrtala dny do prázdnin.“ A tak Tereza začala škrtat políčka. Ocásek čísel, který je dělil od matčina příjezdu, se den za dnem zkracoval.
Ráno na Boží hod velikonoční přiběhla Anička k Tereze a v pěstičce svírala červenou kraslici: „Teri! Teri! Dneska máma popluje, já jsem tak láda, tak moc láda. A ty, Terezko, jsi taky láda?“ Tereza sama se nemohla dočkat. Zpočátku bylo čekání skoro slavnostní, plné naděje a napjatého naslouchání. Jenže po poledním spánku už ji začalo pálit v očích. Anička kolem ní pořád pobíhala, vyptávala se a kňourala. K večeru, když Tereze došlo, že je matka obelhala, začala mladší sestřičku tišit: „Maminka asi jela autobusem a ten někde zapadl. Opravdu jsem slyšela, že jsou cesty hrozné, říkaly to vychovatelky. Aničko, neplač. Autobus vytáhnou a máma přijede zítra, určitě. Dneska nejspíš přespí někde na vesnici.“ Malá sestra přikyvovala a polykala slzy. Matka však nepřijela ani další den. A nepřijela nikdy, i když ji holčičky vyhlížely den co den a vymýšlely pro ni stále nové omluvy.
Jednoho rána Tereza Aničku nenašla. Vychovatelky jí řekly, že si mladší sestřičku odvezla matka. Teprve mnohem později se Tereza dozvěděla, že na ni matka podepsala vzdání se rodičovských práv. Přesto měla Tereza štěstí. Po dvou letech ji vypátrala sestra jejího otce. Teta Hana byla laskavá žena a Tereza si ani nevšimla, kdy jí začala říkat mami. Dobrota tety a její rodiny pomalu zatahovala jizvy, které jí zůstaly na srdci. Na matku a na sestru se snažila nemyslet. Věděla sice, že Anička byla tehdy maličká a sotva mohla cokoli chápat, ale přesto…
Roky uběhly. Tereza vystudovala na zdravotní sestru, vdala se, porodila syna. Nežili bohatě, ale v domě bylo teplo, smích a jistota. A pak jednoho dne přišel dopis. Od Aničky!
„Ahoj, moje milovaná sestřičko! Ty už si mě možná vůbec nepamatuješ, viď? Já si pamatuju jen tvoje copánky a kostkované bačkůrky. Tolik bych tě chtěla vidět! Nedávno jsme se vrátili do našeho kraje, bydlíme v Lipovci. Jestli ti to nebude vadit, mohla bych k tobě přijet na návštěvu?“
Tereza jen pokrčila rameny. Bylo to zvláštní — sama ji nezvala, a přitom se hned ptala, jestli může přijet. Nakonec ale odepsala, že ano.
Anička v modré bundě, silně kulhající, šla sestře naproti přes autobusové nádraží a vesele mávala rukou. Poznala ji v davu, pevně Terezu objala a rozplakala se: „Sestřičko, jak jsem tě uviděla, hned jsem věděla, že jsi to ty! Moje Terezka! Hned, věříš mi?“
Tereza nespokojeně zabručela, že Anička byla ufňukaná a ufňukaná zůstala, ale samotnou ji začalo šimrat v očích.
Po večeři Anička vyprávěla:
„Na mámu se nezlob, Teri. Strejda Pavel jí hned na začátku, když se poznali, řekl, že ji vezme i s dětmi. Jen se bála vzít nás obě najednou. A potom se strejdovi Pavlovi a mámě narodil syn, pak dcera! Markétka, ta je jako panenka, kdepak my! Ale neber si to, prosím tě, špatně. Strejda Pavel vydělává dobře, je výborný truhlář, zakázky má pořád. Dokonce jsme občas jezdili i k moři. V sedmé třídě mě nabral býk na rohy, díky Bohu se nikomu jinému nic nestalo. Já od té doby, jak vidíš, kulhám… Ten tvůj koláč je výborný, Terezko. Dáš mi recept?“
Tereza se zeptala:
„A pracuješ? Nebo se na něco učíš? Máš kamarády? Vždyť jsi tak hezká holka.“
Anička se zarazila a zrozpačitěla:
„Já se po tom úrazu dlouho léčila, stálo to hrozně moc peněz… Pomáhám doma nebo strejdovi Pavlovi se zakázkami. Máma pracuje jako účetní na obecním úřadě. Na kamarády moc času nemám. A taky kulhám… Ale zvykla jsem si.“
Tereza Aničku přemluvila, aby zůstala přes noc, a slíbila jí, že ji ráno doprovodí na první autobus. Sestra usnula sotva se hlavou dotkla polštáře. Tereza náhodou sklouzla pohledem k jejímu oblečení, pečlivě složenému na židli. Všechno bylo čisté, ale tak oprané, vyšisované a tolikrát zašívané! V nemocnici se i sanitářky oblékaly lépe, a to nemluvila o tom, že člověk přece na návštěvu nepřijede v hadrech se záplatami.
Tereza vstala ve tři ráno, vzbudila manžela a požádala ho, aby ji okamžitě odvezl do Lipovce. Muž nadával, kudy chodil, ale nakonec nastartoval. Cestou mu všechno vysvětlila. Nejdřív se mračil, potom však jen mlčky přikývl.
Tereza matčin dům našla bez potíží. Srdce jí bušilo tak divoce, že ho cítila až v krku, když zaklepala na dveře. Otevřela matka — a Terezu nepoznala. Tereza ji ale poznala hned. Zestárla, to ano, ale pořád byla krásná, upravená a pečlivě učesaná žena. Tereza řekla:
„Dobré ráno, mami. Tak jsme se přece jen potkaly…“
Matka ji pozdravila nevrle, jako by před ní nestála vlastní dcera, kterou neviděla dlouhé roky, ale protivná sousedka. Pak se stejně podrážděně zeptala:
„A kde je Áňa? Snad není ve chlévě? Ať se vrátí do domu, dětem se musí udělat snídaně a od včerejška tu není uklizeno. No a ty pojď dál, když už jsi přijela…“
Tereza se snažila mluvit co nejklidněji:
„Anička bude nějakou dobu bydlet u mě. Připrav jí oblečení a věci. A jestli můžete, dejte jí i nějaké peníze. Zařídím jí práci v nemocnici jako sanitářce, později se vyučí nebo si dodělá nějaký obor. A tu nohu musíme léčit. Taková krásná holka, a kulhá! Slyšíš mě, mami?“
Matka našpulila ret, tak jako vždycky, když se jí rozhovor nelíbil, a procedila:
„Tak ty odtud pěkně vypadni, zachránkyně. Pro Aničku si přijedeme sami. A nepřeju si, abych tě ještě někdy viděla vedle ní!“
V tu chvíli Tereza pevně zavrtěla hlavou, podívala se matce přímo do očí a pomalu, zřetelně řekla:
„Za prvé — ne Áňa, ale Anička. Áňo si říkej na krávu, kterou si odteď budeš každé ráno dojit sama, paninko. Chceš, abych teď obešla půl vesnice? Aby se všichni dozvěděli, jak vzorná účetní z obecního úřadu odložila vlastní děti do dětského domova? Myslíš, že všechny ženské ve vsi jsou tvoje věrné kamarádky, nebo se najde pár takových, které ti takovou minulost neodpustí? A jestli se pokusíš odjet a Aničku mi vzít, najdu tě. A postarám se, aby se o tobě mluvilo po celé zemi.“
Matčin obličej se zkroutil. Beze slova zmizela v domě a práskla dveřmi. Asi za půl hodiny vyšel ven hubený, shrbený muž s batohem v ruce:
„Dobrý den, já jsem Pavel. Tady jsou věci… Vy Lidušce — já Aničce vždycky říkal Liduška — vyřiďte, že ji pozdravuju a že jí přeju, aby se měla dobře. S penězi pomůžeme, já se budu snažit. A je pravda, kolik let ta holka dělala Popelku u vlastní mámy? Říkal jsem jí to… Ale na matku se moc nezlobte. V životě není všechno jednoduché…“
Tereza nesla batoh k manželovu autu a myslela si: ano, v životě není všechno jednoduché. Ale copak to, co je správné, někdy bývá snadné? Aby chlapi nepili a neběhali za jinými, aby ženy kvůli „chlapům“ neodkládaly děti k babičkám a do domovů, aby sestry a bratři jeden na druhého nezapomínali?