Dvaačtyřicetiletá žena, se kterou jsem sdílel byt, prohlásila, že se špinavého nádobí nedotkne, protože právě přišla z manikúry. Já jsem proto přestal doma jíst a nechal jsem v kuchyni všechno přesně tam, kde to sama odložila.
Moje práce nesnese přibližnost, slabé rozhodování ani mlhavé výmluvy. Jsem hlavní inženýr u firmy, která projektuje a staví mosty. Každý den nesu odpovědnost za to, aby se tisíce tun oceli a betonu proměnily v konstrukce, které vydrží nápor dopravy, větru i času. Přemýšlím v plánech, výpočtech, statice a termínech, které se nedají donekonečna posouvat. Na stavbách vedu tvrdé chlapy, s nimiž se nedá mluvit v náznacích, a právě proto chci po návratu do svého prostorného bytu u Vltavy jediné: klid, řád a obyčejnou vzájemnou slušnost.
S Lucií jsem se seznámil na výstavě současné architektury. Bylo jí dvaačtyřicet. Působila upraveně, elegantně, pracovala jako art directorka v menší soukromé galerii. O umění mluvila s lehkostí, oblékala se s vkusem a na první pohled vypadala jako žena, s níž by se dalo vybudovat pohodlné, dospělé partnerství bez zbytečných dramat. Po půl roce jsme se domluvili, že budeme bydlet spolu. Lucie si ke mně přestěhovala věci.
Zpočátku náš společný život plynul docela hladce. Oba jsme chodili do práce, nákupy jsme brali střídavě, večer jsme si pouštěli filmy. Jenže ke konci čtvrtého měsíce se na Lucii začalo něco lámat. Ukázalo se, že její „dokonalý vkus“ stojí obrovské peníze a že slovo „kompromis“ v jejím osobním slovníku nejspíš nikdy neexistovalo.
Zlom přišel v úplně obyčejné úterý. A začal tak banálně, jak jen může začít domácí válka — připálenou pánví ve dřezu.
Ze stavby jsem se vrátil kolem osmé večer. Byl to náročný den, betonovali jsme podpěry, vítr mi lezl pod bundu a já myslel jen na teplé jídlo, sprchu a ticho.
Když jsem vešel do kuchyně, zůstal jsem stát. Na sporáku ležela pánev s přischlým tukem. Ve dřezu se vršily talíře umazané omáčkou, hrnky se zbytky kávy a zaschlými stopami rtěnky, příbory, nože. Část tam stála už od předchozího večera a k tomu přibylo všechno, co Lucie použila ráno i přes den, protože měla volno.
Lucie seděla u kuchyňského ostrůvku a pomalu listovala lesklým časopisem.
— Lucie, — kývl jsem směrem ke dřezu. — Měli jsme přece dohodu. Kdo má zrovna víc času, udržuje doma pořádek. Já se dva dny vracím skoro v noci. Proč je to nádobí pořád špinavé?
Pomalu zvedla oči od časopisu. Pak přede mě natáhla ruce s dlouhými nehty, čerstvě nalakovanými sytě rudým lakem.
— Jane, ty to myslíš vážně? Před dvěma hodinami jsem odešla ze salonu. Tahle manikúra stála tři a půl tisíce korun. A je to složitý design, jestli sis nevšiml. Kdybych teď strčila ruce do horké vody s Jarem, lak popraská a kůže se mi vysuší. Houbičky se ani nedotknu.
— Vezmi si gumové rukavice, — navrhl jsem klidně.
— V rukavicích necítím porcelán! — našpulila rty rozmazleným tónem. — A vůbec, jsem žena. Jsem tu od krásy a inspirace, ne od drhnutí tvého připáleného tuku. Ty jsi muž, tak vstaň a umyj to. Nebo si zaplať hospodyni. Při tvých příjmech si to můžeme úplně normálně dovolit.
Díval jsem se na ni a v tu chvíli mi bylo jasné, že nejde jen o lenost. Bylo to zkoušení hranic. Tichý průzkum terénu. Kdybych teď beze slova stoupl ke dřezu, zítra by odmítla pustit pračku kvůli účesu a pozítří by chtěla osobního řidiče, protože jí v taxíku vadí vůně zavěšeného stromečku.
— Hospodyni najímat nebudu, protože jsme dva dospělí lidé a umýt po sobě pár talířů zvládneme, — řekl jsem vyrovnaně. — Svoje nádobí si myju sám. Tohle je tvoje.
— Tak ať tam stojí! — odfrkla a znovu obrátila stránku. — Uvidíme, komu dřív rupnou nervy.
— Uvidíme, — odpověděl jsem.
Otočil jsem se, odešel do předsíně, vzal si bundu a jel se najíst do dobré gruzínské restaurace kousek od domu. Tak začala moje restauranční dieta.
Následujících pět dní připomínalo absurdní domácí divadlo.
Přestal jsem jíst doma. Ráno jsem se cestou zastavil v kavárně pro silné espresso a croissant. Obědval jsem na stavbě. Večer jsem si dával jídlo ve steak housech nebo italských trattoriích. Jedl jsem skvěle připravená jídla, dostával výborný servis a domů jsem se vracel sytý, klidný a naprosto nevzrušený.
Lucie zřejmě čekala, že se zlomím už druhý den.
Jenže hora ve dřezu mezitím rostla. Objednávala si dovoz, jídlo si překládala na moje talíře — protože jíst z plastových krabiček jí prý nedovoloval „status“ — najedla se a špinavé nádobí položila na tu stejnou pánev.
V pátek už se kuchyní táhl zřetelný nakyslý zápach odstátého jídla. Dřez byl ucpaný až po okraj.
Večer jsem vešel do kuchyně jen proto, abych si natočil vodu z filtru. Lucie stála uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou.
— Jane! Tohle už opravdu není vtipné! — vyjela na mě. — Do kuchyně se nedá vejít! Smrdí to tam!
— Všiml jsem si, — klidně jsem se napil. — Zbytky jídla mají sklon se kazit. Chemie a fyzika, Lucie. S vědou se hádá těžko.
— Ty se mi vysmíváš?! Děláš to naschvál, abys mě odsud vyštval?! Umyj to zatracené nádobí!