Na to se nedalo nic namítnout.
— A co si vezmeš ty? — zašeptala jsem. — A Lukáš nebude zklamaný?
— Proto ti volám. Přivezeš mi něco slušného? Cokoliv. Prosím. A neboj, mami. Lukáš mě pozval na ples, ne na přehlídku.
— Dnes tě potřebuje ona.
Otočila jsem auto a uháněla domů. Vběhla jsem rovnou ke skříni a začala vytahovat všechno, co jen trochu vypadalo slavnostně. Jenže nic se na maturitní ples nehodilo. Všechny moje šaty byly Anně velké.
A pak mi zrak padl na obal vzadu ve skříni.
Josefův oblek.
Stála jsem před ním dlouho, prsty položené na zipu. Tři roky jsem ho neotevřela. Nedotkla jsem se ho ani tehdy, když jsem uklízela ostatní manželovy věci.
Pomalu jsem obal rozepnula. Nejdřív se ukázalo černé sako, pak klopa, po které se drobným vzorem vinuly oranžové javorové listy.
Sundala jsem oblek z ramínka.
— Promiň, Josefe, — zašeptala jsem. — Dnes tě potřebuje ona.
Vypadala zároveň jako dívka i jako vzpomínka.
Anna na mě čekala u bočního vchodu. Už na sobě měla zase tričko a legíny, které si vzala pod šaty. Tereza se mezitím převlékla do jejího vysněného oblečení.
— Mami, tys ho přinesla, — dotkla se Anna obleku oběma rukama. — Přinesla jsi tátův oblek.
— Jsi si jistá?
— Jsem.
Pomohla jsem jí obléct sako v prázdné chodbě. Rukávy jí zakrývaly zápěstí. Ramena byla příliš široká. Vypadala najednou jako mladá dívka a jako živá památka na člověka, kterého jsme ztratily.
— Jsi krásná, — řekla jsem. A byla to pravda.
— Kde jsi vzala TENHLE oblek?
Políbila mě na tvář, zhluboka se nadechla a otevřela dveře do tělocvičny.
Hlavy se otočily jejím směrem. Několik spolužáků se zasmálo, když Annu uviděli v obrovském černém obleku, jiní ztichli, protože nevěděli, jak se mají tvářit.
Pak k ní přišel Lukáš, usmál se a řekl:
— Vypadáš úžasně.
Stála jsem u vzdálené stěny a tiskla si kabelku k žebrům. Na opačné straně sálu se paní Novotná otočila od stolku s pitím. Ruka jí zůstala viset ve vzduchu. Potom jí plastový kelímek vyklouzl z prstů a dopadl na podlahu.
Procházela sálem tak, jako by zapomněla dýchat. Studenti se před ní rozestupovali, aniž tušili proč. Došla až k Anně a chytila ji za rukáv, palcem přejela po oranžových listech na klopě.
— Kde jsi vzala TENHLE oblek? — vydechla.
— Byl tátův, — odpověděla Anna zmateně.
— Potřebuji okamžitě policii. Týká se to mého bratra.
— Kde ho tvůj otec získal? Řekl ti to někdy?
— Nevím. Prostě ho měl.
Protlačila jsem se kruhem ztuhlých teenagerů.
— Paní Novotná, děsíte moji dceru. Co se stalo?
— Řekněte mi, kdy váš manžel ten oblek dostal. Kde tehdy pracoval?
— Před lety. Možná před sedmi, možná ještě dřív. V motelu u centra. Jednou večer v něm přišel domů.
Tvář paní Novotné zbělela.
— Bože můj, — vydechla. Pak vytáhla telefon. — Ano, tady Novotná, ředitelka městského gymnázia. Potřebuji okamžitě hlídku. Jde o mého bratra.
— Nikdy by si ho nenechal, kdyby věděl pravdu.
— O vašeho bratra? — zalapala jsem po dechu. — Já tomu nerozumím.
Teprve tehdy se podívala přímo na mě. Oči měla zarudlé a šílené šokem.
— Ty listy jsem vyšívala já. Před sedmi lety. Na saku svého bratra. Den předtím, než zmizel.
Málem se mi podlomila kolena.
— Můj muž ten oblek nosil roky.
— Pak váš manžel věděl, co se mému bratrovi stalo.
— Můj manžel je mrtvý. A nikdy by si ho na sebe nevzal, kdyby to věděl. Takový člověk nebyl.
Řekla jsem jim všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout.
Dva policisté dorazili za méně než deset minut. Ten vyšší se podíval na výšivku na klopě a viditelně pobledl.
— Vy i vaše dcera musíte jet s námi na služebnu.
Na služebně nám dali vodu v papírových kelímcích a posadili nás do malé místnosti, kde pod stropem bzučelo světlo. Vyprávěla jsem všechno, co jsem si pamatovala.
— Josef pracoval v motelu po nocích, — řekla jsem. — Uklízel, stál na recepci, dělal všechno, co bylo potřeba. Jednoho podzimního večera přišel domů v tomhle obleku a řekl, že mu ho někdo dal.
— A vy jste se neptala dál?
— Důvěřovala jsem svému muži, pane policisto.
— Nosil ho často?
— Ne. Jen na svátky a na rodinné oslavy. Pohřbili jsme ho v modrém obleku, protože ten černý považoval za zvláštní.
Policista si něco zapisoval. Pero mu po papíře klouzalo pomalu.
— Zmínila jste kolegu. Bohumila, — zvedl ke mně oči.
— Pracovali spolu roky na nočních směnách, — odpověděla jsem. — Bohumil odešel do důchodu krátce před Josefovou smrtí. Pořád bydlí na druhém konci města. Moje dcera chodí v neděli sekat trávu k jeho sestře.
Policistovo pero se zastavilo.
— Vaše dcera pracuje u jeho sestry?
— Skoro rok. Platila jí hotově. Po dvou stovkách. Anna šetřila na šaty.
Vybavila se mi ta noc, naše příjezdová cesta a dva muži sedící ve tmě v autě.
Policista se podíval na kolegu. Mezi nimi proběhlo cosi tichého a nevysloveného.
— Paní, mluvili někdy Josef s Bohumilem o té noci, kdy se ten oblek objevil u vás doma?
Znovu jsem v duchu viděla starou dodávku stojící před domem skoro hodinu.
— Seděli v autě asi hodinu, než Josef vešel dovnitř. Neptala jsem se, o čem spolu mluvili. Josef jen řekl, že Bohumil si toho bere moc k srdci.