Občas jsem se bez důvodu usmívala. Holky v jídelně se po sobě dívaly:
— Marie, co tak záříš? Vyhrála jsi milion?
— Skoro, — odbyla jsem je žertem.
Uvnitř rostl zvláštní pocit — nadšení smíchané se strachem. Letenky a doklady jsem schovala v kuchyňské skříňce za pytlík čočky. Pavel tam nikdy nekoukal. Večer jsem papíry vytahovala, hladila je prsty a představovala si: otevřu oči a kolem bude slunce, písek, moře a nová já.
Jenže čím blíž byl den odletu, tím hlasitěji ve mně šeptalo: „Co když na to přijde?“
V sobotu se Pavel vrátil z cesty. Vešel jako obyčejně, unavený, skoro se ani nesvlékl, hodil tašku ke dveřím a těžce vydechl:
— Sotva jsem dojel. Silnice jsou děs.
Připravila jsem večeři. Jedl mlčky a díval se na televizi. Moderátor mluvil o zdražování, ale mně to bylo jedno. Dívala jsem se na mužovu tvář a cítila, jak se mi svírá srdce. Kdysi pro mě ten člověk znamenal všechno. Teď mi připadal cizí.
Po večeři se zeptal:
— Co ve škole?
— Pořád stejné, — řekla jsem.
— Jasně, — kývl.
A tím náš rozhovor skončil.
Ani si nevšiml, že vedle postele, napůl schovaný pod přehozem, stojí můj téměř sbalený kufr.
V noci jsem nespala. Pavel chrápal a já poslouchala hodiny. Každá vteřina odměřovala moje tajemství. V hrudi se mi vířil strach, ale s ním i zvláštní, téměř zakázané potěšení. Jako bych už utekla z klece, zatím alespoň v myšlenkách.
Ráno odjel na parkoviště a řekl, že za tři dny znovu vyrazí.
— Trochu si odpočinu a zase pojedu, — prohodil, když mě políbil na tvář.
Tvář zůstala studená. Když kamion zmizel za zatáčkou, zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a tiše se zasmála. Ten smích byl rozechvělý, skoro vyděšený.
Ten samý den jsem šla na trh. Koupila jsem si lehké šaty, klobouk a tmavé brýle. Prodavačka se zeptala:
— Chystáte se někam k moři?
— Ano, — řekla jsem. — Do Dubaje.
Hvízdla.
— Tak to je něco.
Usmála jsem se. Slovo „Dubaj“ znělo tak příjemně, jako by samo bylo vstupenkou do jiného života.
Večer jsem kufr dobavila úplně: šaty, plavky, krém na opalování, fotoaparát, doklady. Dětem jsem napsala krátce: „Jsem v pořádku. Jedu si trochu odpočinout. Nedělejte si starosti.“ Kam přesně, to jsem neuvedla. Ať si myslí, že jedu někam na jih.
Před spaním jsem seděla na posteli a dívala se na kufr. V hlavě mi běžela jediná věta: „Hlavně ať to vyjde.“
Ráno jsem odjela do města a odtud autobusem na letiště. Srdce mi bušilo, jako bych šla k nejdůležitější zkoušce života. V odletové hale byly hlasy, hlášení, vůně kávy, smích. Připadala jsem si jako zrnko písku mezi všemi těmi lidmi. Ale jako šťastné zrnko.
Když ohlásili nástup, poprvé v životě jsem stoupala po schůdcích do letadla. Za okénkem se třpytila světla rodného města — malá, rozechvělá. Zavřela jsem oči a pomyslela si: „Sbohem, Marie ze školní jídelny.“
Když se letadlo odlepilo od země, pochopila jsem: cesta zpátky už neexistuje.
Letadlo dosedlo a já měla pocit, jako bych se vynořila ze snu. Do okénka udeřilo tak ostré světlo, jako by se dovnitř podívalo samo slunce. Vzduch se chvěl horkem a spolu s ním se chvělo i moje srdce. Na tabuli svítila slova: „Dubai International Airport“.
Vystoupila jsem z letadla a teplý vzduch se mi okamžitě dotkl tváře. Voněl kořením, drahým parfémem a něčím neznámým, sladkým. Zdálo se, že každý nádech mi slibuje nový život. Šla jsem dlouhou chodbou a snažila se neztratit mezi jistými lidmi s kufry a telefony. A já — v modrých šatech, s třesoucíma se rukama a očima plnýma světla.
Pasovou kontrolou jsem prošla klidně. Mladý úředník s tmavýma očima se podíval na fotografii, potom na mě a kývl:
— Welcome.
Jedno krátké slovo se stalo začátkem jiné skutečnosti.
Taxi se řítilo po dálnici kolem obrovských věží, zářících nápisů a skleněných výloh. Tiskla jsem čelo k oknu. Všechno vypadalo jako pohádka. Mrakodrapy jako by vyrůstaly přímo z písku. Ulice se leskly čistotou. Když řidič řekl cenu, trochu jsem znejistěla, ale peníze jsem podala. Říkala jsem si: stojí to za to.
Hotel zářil jako palác. Na recepci se na mě usmála žena v šátku:
— Welcome, Mrs. Marie. Your room with sea view.
Přikývla jsem, i když jsem nerozuměla každému slovu. „Sea view“ mi znělo jako zaklínadlo.
Pokoj byl prostorný: bílé závěsy, zrcadla, chladná podlaha a výhled na nekonečné moře. Vlny jiskřily, slunce si hrálo na hladině. Otevřela jsem okno, nadechla se horkého vzduchu a rozesmála se. Opravdově. Poprvé po mnoha letech.
Zula jsem boty, bosky přešla po chladné podlaze a vyšla na balkon. Dole hučelo město: auta, hudba, hlasy. Zvedla jsem ruce, jako bych chtěla obejmout celý svět, a zašeptala:
— Děkuju, Bože, že jsem se sem dostala.
Pak jsem dlouho stála před zrcadlem. Odraz mi připadal cizí: tváře zrůžověly, oči se leskly, vlasy se uvolnily z účesu, ale vypadaly živě. Usmála jsem se sama na sebe rozpačitě, skoro dívčím způsobem.
Večer jsem sešla k bazénu. Voda se třpytila pod lampami. Kolem se smáli cizinci, někdo pil koktejly. Objednala jsem si džus, sedla si stranou a jen se dívala. Uvnitř mě všechno vibrovalo nadšením a neklidem. Tak tohle je život. Skutečný.