Nohy mě samy odnesly k moři. Sedla jsem si přímo do písku. Vlny se valily k nohám, jako by šeptaly: „Tu cestu sis vybrala sama.“
Plakala jsem až do úsvitu. Písek se lepil na tvář, vlasy i slzy. Když vyšlo slunce, vrátila jsem se do hotelu a koupila nejbližší letenku domů.
Před odletem jsem otevřela kufr a našla ten amulet. Zelený kámen proti uhranutí. Držela jsem ho v dlani, dokud chlad kovu nevystřídal vztek. Potom jsem vyšla na balkon a vší silou ho hodila dolů. Narazil na kamennou dlažbu a rozlomil se na tři kusy.
— Tady to máš, Samíre, — zašeptala jsem. — Tady je tvoje štěstí.
Pak jsem zavřela kufr a odjela na letiště.
V letadle se plakat nesmělo. Vedle seděli turisté, smáli se, probírali nákupy. Já se dívala z okénka. Dole mizela světla Dubaje, měnila se v třpytivou hrst.
Město, které mi slíbilo zázrak, se stalo pouští ze skla a podvodu.
V hrudi rostl jediný pocit — strach. Strach z návratu. Strach z přiznání. Strach ze sebe samé. Věděla jsem: to nejhorší čeká doma.
Letadlo přistálo pod šedým ranním nebem. Sníh, vítr, pach kerosinu. Všechno bylo cizí, jako bych se nevrátila domů, ale do minulého života, ze kterého jsem se pokusila utéct.
Když se otevřely dveře autobusu, chlad mě udeřil do tváře. Po východním horku působila domácí zima jako rozsudek. Nádraží, taxi, cesta — všechno se slilo v šedou kaši. Řidič mlčel. Dívala jsem se na zasněžené domy a srdce mi tlouklo dutě, jako před soudem.
Dům mě přivítal tichem. Na parapetu stál hrnek, ve kterém dávno vyschl čaj. Vonělo to zatuchlinou a smutkem. Položila jsem kufr a sedla si na stoličku.
— Tak, Marie se vrátila, — řekla jsem nahlas.
Z pohádky do reality.
Pavel se měl vrátit zítra. Věděla jsem, že pravdu dlouho neschovám, ale stejně jsem natahovala čas. Umyla jsem se, převlékla, uvařila čaj. Ruce se mi třásly jako stařeně.
Večer zazvonil telefon. Jeho hlas byl známý, chraplavý, unavený:
— Ahoj, Maru. Jsem na parkovišti. Zítra budu doma.
— Dobře, Pavle, — zašeptala jsem.
— U tebe všechno v pohodě?
— Ano. V pohodě.
Položila jsem telefon a rozplakala se. On nic nevěděl. A já už věděla, že zítra se mu zhroutí život.
Noc proběhla beze spánku. Ráno jsem stála u okna a uviděla, jak Pavlův kamion zahýbá k domu. Srdce mi bilo ve spáncích.
Vystoupil z kabiny, protáhl se, vyšel po schodech. Když vešel, v očích mu probleskla radost:
— Marie, jsi zpátky! No konečně.
Vykročil ke mně, ale já ustoupila.
— Pavle, musíme si promluvit.
Zamračil se:
— Co se stalo? Jsi nemocná?
— Ne. Horší.
Řekla jsem mu všechno. Ne najednou. Nedívala jsem se mu do očí. Hlas se mi třásl, slova se pletla. Nejdřív mlčel. Pak si sedl a sklonil hlavu.
Když jsem skončila, ticho zhoustlo jako hlína na hrobě.
— Zopakuj to, — řekl.
— Prodala jsem tvůj kamion. Byl napsaný na mě.
— Prodala.
Vstal a podíval se přímo na mě. V očích mu nezůstalo nic: ani láska, ani vztek. Jen únava.
— Za kolik?
— Za osm milionů.
— Komu?
— Nevím.
Krátce se zasmál.
— Strašné. Nevíš? Takže jsi dala osm milionů nějakému podvodníkovi?
— Nebyl podvodník. Já myslela…
— Myslela! — vykřikl Pavel. — Ty vždycky myslíš vším, jen ne hlavou! Já celý život sedím za volantem, ve sněhu, v noci, na dálnicích. Kvůli čemu, Marie? Kvůli tvým pohádkám? Kvůli nějakému východnímu krasavci?
Sklopila jsem hlavu. Slzy tekly, ale neutírala jsem je.
— Promiň…
— Pozdě, — řekl. — Podávám žádost o rozvod. A dál ať tě soudí Bůh.
Odešel a práskl dveřmi. Zůstala jsem sama. V domě bylo ticho. Jen hodiny tikaly.
Potom jsem šla do ložnice a vytáhla z police fotoalbum. Byli jsme tam mladí: svatba, děti, kamion pod modrým nebem. Všechno to vypadalo jako cizí život, který jsem sama sobě ukradla.
Večer zavolala dcera:
— Mami, proč nebereš telefon? Táta psal, že jste se pohádali. Co se stalo?
Chtěla jsem říct pravdu, ale jazyk se mi nepohnul.
— Všechno je dobré, holčičko. Jen jsem unavená.
Uvěřila. A já se znovu rozplakala.
Za oknem pomalu padal sníh, jako by i on byl unavený tou zimou. V pokoji byla zima, ale netopila jsem. Ať mě chlad prostoupí až na kost. Třeba smyje to, co je uvnitř.
Seděla jsem u okna do rána. Hvězdy bledly a já myslela na to, kolik žen právě teď sedí ve tmě stejně jako já, věří cizím slovům a dávají všechno za přelud. A najednou jsem pochopila: už nechci být jednou z nich.
Po té noci se dům vyprázdnil definitivně. Dokonce i vzduch ztěžkl. Pavel si odnesl věci. Beze skandálu, mlčky. Jen u dveří řekl:
— Nehledej mě a nevolej.
Dveře se zabouchly a ten zvuk připomínal výbuch.
Stála jsem uprostřed kuchyně a necítila nic. Ani bolest, ani stud, ani slzy. Uvnitř jako by země vyhořela. Telefon mlčel. Sousedé si šeptali za zdí. Děti nepsaly. Zůstala mi jen malá televize, kocour a krabice s dokumenty, ve které teď ležela prázdnota.
Nevěděla jsem, jak žít dál.
Práci ve škole jsem ztratila. Ředitelka mi po dovolené neprodloužila smlouvu.
— Sama chápete, paní Novotná, kolektiv musí být příkladem…
Chápala jsem. Nikdo nepotřebuje kuchařku se špatnou pověstí a rozvodem za zády.