— Mohla, — odpověděla jsem.
Tak začal můj nový život.
Bistro bylo malé: tři stoly, pult a vůně smaženého těsta. Majitelka Hana, žena s těžkým pohledem, mi hned řekla:
— Já se s nikým nemazlím. Budeš pracovat pořádně a je to. Přijdeš pozdě, hledáš si něco jiného.
Přikývla jsem.
Pracovala jsem mlčky. Lepila jsem knedlíčky, smažila řízky, myla podlahu. Večer jsem se vracela domů, nohy mi hučely, ale v hlavě se objevilo zvláštní ticho. Ne prázdnota. Spíš klid.
Občas přišli řidiči kamionů, stejní jako Jiří. Sedli si ke stolu, vtipkovali, jedli. Jeden se mě jednou zeptal:
— Neměla jste náhodou chlapa? Jezdil s velkým kamionem?
Trhla jsem sebou.
— Ne, — odpověděla jsem. — Už ne.
Nepochopil nic, kývl a dojedl polévku.
V noci jsem často nespala. Ležela jsem, poslouchala vítr a myslela si: člověk může ztratit skoro všechno kromě sebe. A hned mě přepadl strach, protože sebe jsem málem ztratila taky.
Jednoho večera jsem zašla do kostela. Jen posedět. Ne modlit se. Sedla jsem si do lavice a zavřela oči. Vonělo tam kadidlo a svíčky, vedle šeptala modlitbu stará paní. A najednou se zevnitř zvedla vlna. Plakala jsem tiše, bez zvuku, ale horké slzy tekly. Všechno, co se měsíce hromadilo, vyšlo ven.
Pak se mi ulevilo. Ne dobře. Jen lehčeji.
U východu ke mně přišla šedovlasá žena s laskavýma očima.
— Neplač, dcero, — řekla. — Všechno přejde. I stud.
Přikývla jsem.
— A když nepřejde?
— Tak ti Bůh dá sílu žít s ním.
Ta slova ve mně zůstala.
Další den jsem přinesla do práce jablečný koláč. Hana se podivila:
— Nějaký svátek?
— Jen jsem měla chuť na něco sladkého.
A poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Ne ze slušnosti. Zevnitř.
Jaro přišlo nenápadně. Sníh roztál, cesty se roztekly, vzduch změkl. Ráno cestou do práce jsem najednou ucítila vůni země — vlhkou, živou. Zdálo se, že svět šeptá: pořád se dá začít znovu.
V bistru přibylo lidí. Přicházeli, jedli, stěžovali si, smáli se. Poslouchala jsem, mlčela, usmívala se.
Hana bručela:
— Lenko, chodíš jako stín. Rozvod už je za tebou, tak žij. Jinak se spálíš zevnitř.
— Já už jsem shořela, — odpovídala jsem.
Odfrkla si:
— Tak je načase vychladnout.
Začala jsem si všímat obyčejných věcí. Jak ranní světlo dopadá na stůl. Jak voní čerstvý chleba. Jak děti běží přes silnici do školy. Život nebyl zázrak ani trest. Byl to prostě život.
Jednoho večera jsem se rozhodla ostříhat. V malém kadeřnictví u trhu se mě mladá dívka s fialovými vlasy zeptala:
— Jak to uděláme?
— Odstřihněte všechno, co si pamatuje minulost, — odpověděla jsem.
Zasmála se, ale udělala to.
Když jsem se uviděla v zrcadle — krátké vlasy, přísnější pohled — něco ve mně cvaklo. Jako by ta stará Lenka, důvěřivá a ztracená, zůstala na podlaze spolu s vlasy.
V práci si toho všimli hned.
— Á, naše Lenka se nám proměnila, — řekla Hana. — Ještě si vezmi výrazné šaty a chlapi budou padat jeden přes druhého.
Usmála jsem se:
— Chlapy nepotřebuju. Ať si svět chvíli v klidu leží.
Ale večer doma jsem vytáhla staré šaty, ty samé, ve kterých jsem letěla do Dubaje. Přejela jsem prsty po látce a najednou necítila bolest. Jen lehký smutek, jako po filmu, jehož konec už znáš, ale záběry jsou stejně krásné.
Začala jsem vstávat dřív a ráno chodit ven. Ne rychle, ne kvůli sportu. Jen abych dýchala. Domovníci mávali košťaty, psi štěkali, lidé spěchali do práce. Svět byl živý a já znovu chtěla být jeho součástí.
Jednou do bistra přišla starší žena. Sedla si k oknu, snědla polévku, dlouho mlčela a pak řekla:
— Máte to dobré. A vy jste, slečno, hodná.
Usmála jsem se:
— Děkuju. Snažíme se.
— Jen máte smutné oči. Nic, to přejde. Hlavně vařte s láskou, pak se i ostatní srovná.
Ta prostá slova mě zahřála víc než všechny Karímovy komplimenty.
Večer jsem uviděla plakát: „Kurz moderní kuchyně. Rekvalifikace a zdokonalení.“ Dlouho jsem před ním stála, pak si opsala číslo. Druhý den jsem zavolala.
— Samozřejmě přijďte, — ozval se příjemný hlas. — Máme program i pro dospělé studenty.
— Je mi osmačtyřicet, — upozornila jsem.
— Tak máte výhodu zkušeností.
Koupila jsem si nový sešit, pero a čistý plášť. Když jsem vešla do učebny, cítila jsem chvění jako školačka.
Mladý lektor se usmál:
— Vítejte, paní Novotná. Začneme základy profesionální kuchyně.
Psala jsem, poslouchala, dělala si poznámky. Každé slovo mi padalo na srdce, jako by zašívalo ránu.
Večer cestou domů jsem se zastavila u výlohy. V odrazu stála žena s krátkými vlasy a unavenýma, ale živýma očima. Tiše jsem si řekla:
— Přežila jsi. Tak můžeš žít dál.
Doma jsem postavila vodu na čaj, nakrájela jablka a vytáhla starý sešit s recepty. Na první stránce stálo: „Život je jako guláš: čím víc trpělivosti, tím lepší chuť.“
Rozesmála jsem se. A poprvé v tom smíchu nebyla hořkost.
Uplynul skoro rok. Zase přišlo jaro — jasné, zvonivé, s vůní kvetoucích stromů a mokré země. I vzduch byl jiný. Šla jsem ulicí a slunce mi poprvé po dlouhé době neřezalo oči, ale hladilo.
Můj život byl jednoduchý jako chléb. Vstávání v šest, cesta do práce, vůně těsta, šum rozhovorů, večerní únava. Jenže v té jednoduchosti se objevila chuť. Ta chuť života, kterou jsem ztratila, když jsem se hnala za třpytivým přeludem.